Jaroslav Satoranský (82): Jsem trošku takový šumař!
Vídat ho nyní můžete například v seriálu Policie Modrava, který Nova opakuje a kde si zahrál roli majora Koutného. Pro lidi však zůstane navždy i Kubou z Krkonošských pohádek. Jaroslav Satoranský (82) pochází z pražského Braníka z herecké rodiny, takže k divadlu a hraní měl vždycky blízko. Už 56 let je věrný Divadlu na Vinohradech a loni získal Cenu Thálie na celoživotní mistrovství v oboru činohra. Před dvěma lety herci zemřela milovaná manželka Libuše Kubová (+78), jejíž ztráta ho stále bolí. Oporou mu je dcera Martina, dva dospělí vnuci a dva malí pravnuci.
Pane Satoranský, jak se vám nyní daří? Stále pracujete?
„Léto trávím částečně i pracovně, protože už čtrnáctý rok hrajeme Veselé paničky windsorské v rámci Letních shakespearovských slavností. Jinak jsem byl i na chalupě a bylo to příjemné.“
Kdybyste měl celé léto od práce volno, jak byste ho nejraději strávil? Kam byste zajel?
„Asi bych byl na chalupě, na nějaké cestování už nejsem. A nevím, možná by mi i ta práce v létě chyběla.“ (usmívá se)
Momentálně Nova opakuje seriál Policie Modrava. Věřil jste při natáčení první řady, že to bude takový trhák?
„Ne, to opravdu vůbec. V roce 2008 jsme natáčeli první pilotní díl a nikdo z nás netušil, že to bude mít takový ohlas. Ale jsme všichni hrozně rádi, že se to takhle líbí.“
Znal jste prostředí Šumavy ještě před natáčením?
„Byl jsem tam párkrát, ale vždycky jenom tak na výlet. Ale že bych znal Šumavu nějak dokonale, to opravdu nemůžu říct. A dokonce to nemůžu říct ani po natáčení, protože jsem pořád cestoval mezi Prahou a Šumavou, takže jsem ji moc nepoznal. Ale Šumava je nádherná, má jistě spoustu koutů, kde jsem nebyl, ale přece jen jsem už takový konzervativní a jsem radši na té své chaloupce.“
A práce kolem chalupy vás baví?
„Chalupa si žádá pořád nějakou práci a ta moje obzvláště, protože už má svá léta. Nějaký všestranný kutil nejsem, ale jezdili jsme tam se ženou, bylo nám tam dobře a já tam jezdím doteď. Snažím se tu chaloupku v tom chátrání podporovat.“ (usmívá se)
Když jste na chalupu jezdili ještě se ženou, pěstovali jste něco?
„To ne. Je tam pár ovocných stromů, ale i s tím ovocem jsou starosti, takže spíš jsme odpočívali.“
Vraťme se do vašeho dětství. Kdy vás napadlo, že byste chtěl zkusit herectví?
„Pocházím z Braníka, kde byl silný ochotnický soubor a celá naše rodina v něm fungovala. Já jako malý kluk jsem se tam taky pohyboval, pak jsem se osmělil a zahrál jsem si v nějakých pohádkách, takže tam někde to vzniklo.“
Jinak to tedy ani dopadnout nemohlo, když jste v tom prostředí vyrůstal, viďte?
„Měl jsem chvíli cukání vyučit se jiné řemeslo, chtěl jsem být automechanikem jako většina kluků v té době, ale pak přece jen zvítězilo divadlo.“ (usmívá se)
A kdo ve vás objevil ten herecký talent?
„Jeden z těch pánů režisérů toho ochotnického divadla mě zavedl k paní Suchánkové Mlynářové, to byla bývalá členka Národního divadla a tehdejší profesorka konzervatoře. Ta se rozhodla, že mě bude připravovat ke zkouškám na DAMU. A měl jsem veliké štěstí, že to vyšlo.“
Herectví vás pohltilo na celý život, nabídky tedy stále přicházejí?
„Zaplaťpánbůh ano. Už 56 let jsem v angažmá v Divadle na Vinohradech a teď začneme zkoušet zase další hru, takže jsem rád, že jsem mezi skvělými kolegy. V mém případě je herectví láska na celý život.“
Co vaše dcera? Nezatoužila také po herectví?
„Kdysi chodila k paní Steinmarové do dramatického kroužku a ona chtěla, aby se dcera pokusila udělat zkoušky. Martina ale toužila stát se učitelkou v mateřské škole, a to dělá dodnes a dělá to moc hezky. A divadelní zkušenost jí tam taky pomůže.“
A kolik vnoučat vlastně máte?
„Mám dva dospělé vnuky a dva pravnuky.“
Jak často se vídáte?
„Vídáme se často a jsem za to moc rád. Mám na rodinu štěstí.“
Chtěl byste, aby třeba pravnuci pokračovali v téhle branži?
Nejen to se dozvíte v tištěném Aha! pro ženy číslo 34.
