Vasil Fridrich (45): Hercem jsem z rodičovské nouze!
Vídat ho můžete v seriálu Ulice, kde se pravidelně objevuje coby zubař Luděk Volák. Nedávno si zahrál i v sérii Devadesátky, kde měl roli šéfa vyšetřovacího týmu. Pestrost má Vasil Fridrich (45) na své práci nejraději Kromě herectví se věnuje dabingu, audioknihám, ale třeba i rozhlasu. Ve volném čase jezdí rád na hory a čte. Jeho životní partnerkou je herečka Barbara Lukešová (53), se kterou má dva syny, Šimona (22) a Jana (17). Co prozradil na svoji postavu v Ulici? A jaká byla jeho cesta k herectví?
Vasile, v Ulici jste začínal už před několika lety jako úplně jiná postava. Vzpomenete na to?
„Ano, to jsem hrál právníka. Když se někdo rozváděl nebo měl problémy se zákonem a potřeboval právní služby, tak jsem se tam jednou za čas zjevil. Pak mi asi před třemi lety zavolali, jestli bych nechtěl do seriálu nastoupit coby zubař Luděk Volák.“
Luďka nyní čekají nové zápletky, třeba s Vandou, kterou hraje Kristýna Hrušínská. Můžete prozradit něco málo z děje?
„Naše dvě postavy na sebe poměrně dlouho nevražily, zejména Luděk nemohl vystát Vandinu nedůvtipnost a neustále zmatky. V tuto chvíli ovšem dochází k velmi intenzivnímu sbližování a z těchto dvou je nový uliční pár. Jak harmonický nebo naopak asymetrický bude, to uvidíte nejen v této sezóně, jisté je, Luděk by nějaký ten očistec jistě potřeboval.“
Jak vám sedí postava zubaře? Máte s tou profesí nějaké osobní zkušenosti?
„Já si prostředí stomatologie nepotřeboval nějak příliš studovat, protože můj tatínek je zubař, moji tři bratři jsou zubaři, a ještě i manželky dvou z nich jsou zubařky, takže to pro mě není nic neznámého. Nicméně ordinačních scén je v seriálu minimum, převažují rodinné scény, k čemuž postačí mít alespoň špetku talentu a běžných životních zkušeností.“ (směje se)
To nejspíš patříte mezi tu menší skupinu lidí, kteří se nebojí chodit k zubaři?
„Kdybych se bál zubaře, tak bych se nemohl vídat s rodinou, to by nešlo.“ (směje se)
Devadesátky, to byl zase úplně jiný žánr, baví vás ta pestrost?
„Ta pestrost je klíčem k radosti z herecké profese. Nejenom různé typy natáčení, ale i rozhlas, audioknížky, divadlo, to je myslím základ potěšení každého z nás, kdo se tím zabýváme. Každá ta věc má něco do sebe a má jistá pravidla. Když mluvíme o seriálu, tým lidí v Ulici je strašně fajn, mám je rád a vždycky tam rád chodím.“
Jak těžké pro vás bylo ztotožnit se, coby postava šéfa vyšetřovatelů v Devadesátkách, s událostmi, které se kdysi skutečně děly?
„Zkušenost tématem, které má naprosto reálný základ, jsme měli užitečnou a myslím, že i úspěšnou už ve dvoudílném televizním filmu Metanol režisérky Terezy Kopáčové. Tam jsme s Martinem Fingerem hráli detektivy, kteří celý ten případ rozkryli, znali jsme ty své reálné předobrazy a skamarádili se s nimi. Ten příběh je také mimořádně ohyzdný, v pohrdání lidským životem, protože tehdy zemřelo téměř padesát lidí. Prokousávat se těmito fakty bylo dost náročné. Devadesátky napsal bývalý vyšetřovatel Josef Mareš, takže i tyto případy jsou skutečné, nicméně postavy detektivů neodpovídají úplně těm skutečným. Každopádně to bylo zvláštní a mrazivé dotýkat těch hrozných věcí, které se skutečně staly v 90. letech.“
Prozradíte nám, jaká byla vaše cesta k herectví?
„Nejdřív jsem se hlásil na konzervatoř, ale nevzali mě, protože jsem v té době silně ráčkoval, což je u herce pochopitelně dost limitující nedostatek. Díky tomu jsem vystudoval gymnázium, a když přišlo další kolo rozhodování, tak jsem si říkal, že by bylo fajn studovat divadlo. Přihlásil jsem se jak na brněnskou JAMU, tak na pražskou DAMU, kam mě nakonec přijali. Abych ale řekl pravdu, neměl jsem v mládí žádnou mimořádně vášnivou touhu nebo posedlost být hercem, jen jsem prostě měl chuť to zkusit, a ono to nakonec vyšlo.“
Nechodil jste tedy jako dítě do dramatického kroužku jako řada vašich kolegů?
„To jsem chodil, ale nebylo to z nějakých uměleckých důvodů. Spíš moje maminka potřebovala, abych někde vybil svoji nezkrotnou energii, a nestačil na to ani sport ani jiné zájmové kroužky, tak ji napadlo, že by to mohla být ještě jedna z možností, kam tu energii nasměrovat. Vlastně to, že jsem se dal k divadlu, bylo z rodičovské nouze.“ (směje se)
Vaši synové se věnují herectví?
Více čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 16!