Porotce z Peče celá země Josef Maršálek (39): Pro cukrařinu jsem se narodil!
Do podvědomí lidí se dostal coby porotce kulinářské soutěže Peče celá země, jejíž pokračování vysílá nyní Česká televize. Josef Maršálek (39) však v cukrařině vynikal mnohem dřív. Propadl jí už jako malý kluk a po gymnáziu se ke své vášni vrátil. Chvíli pracoval v Praze, poté odjel za prací do zahraničí. V roce 2016 se po deseti letech v Anglii a dvou letech v Indii vrátil zpátky domů. Žije na jihu Čech s partnerem Petrem, který je vysokoškolským pedagogem. Co na sebe prozradil?
Josefe,Peče celá země opět láme rekordy sledovanosti a na vás jako jednom z porotců je ta velká zodpovědnost vybrat vždy toho nejlepšího a nejslabšího ze soutěžících. Jak těžké to pro vás je?
„Je to strašně těžký. Ono to vypadá na straně diváka jednoduše, ale je to velmi složitá role, protože nikomu nechcete ublížit a musíte zůstat nestranný. Myslím si, že nám tuhle roli nikdo nezávidí. My si vždycky s Míšou (kolegyně Michaela Landová – pozn. red.) říkáme, že by bylo úplně nejlepší, kdyby se ti lidé sami vypískali.“ (směje se)
Díváte se na pořad zpětně?
„Dívám, ale ne proto, že tam účinkuju, ale protože jsme nebyli celou dobu přítomni ve stanu, kdy soutěžící všechny úkoly připravovali, takže mě zajímá, jak to všechno probíhalo.“
Jak to bylo s cukrařinou u vás?
„Já jsem se pro cukrařinu narodil. Moje úplně nejsilnější zážitky z dětství jsou kolem jídla. Babičky byly a ještě pořád jsou výjimečné pekařky, cukrářky i kuchařky, byť jsou to ženy, které celý život pracovaly v zemědělství, ale i tety a jiné z rodiny. Měl jsem to štěstí, že jsem vyrůstal obklopen máslem, rumem, vanilkou a oříšky. Díky tomu, že jsme byli zemědělci, měli jsme přístup k surovinám – vajíčka ze dvora, mléko od krávy, pšenice na poli… Já jsem si k nim vybudoval vztah, protože vím, jaké je za tím velké množství práce.“
Proč jste šel ale potom na gymnázium, když jste chtěl dělat cukrařinu?
„Dobře jsem se učil, a tak rodiče rozhodli, že půjdu na gymnázium a potom půjdu třeba učit. Já ale chtěl dělat cukrařinu. Moje teta Marta, která celý život výborně pekla, dodnes říká, že chytrý zedník je lepší než blbý doktor a že řemeslo má zlaté dno. Nevím, proč tady panuje takové dogma, že lidé, kteří se sice dobře učí, ale táhne je to k řemeslu, by ho neměli dělat.“
A v zahraničí, kam jste pak po škole odjel, jste chtěl nabrat zkušenosti?
„Vůbec ne. Já jsem slíbil angličtináři na gymnáziu, když mi dal dvojku, že s angličtinou nebudu nikdy v životě nic dělat. Rok jsem učil v hudební škole, ve dvaceti letech jsem šel do Prahy, kde jsem tři roky pracoval u Schickových, kteří měli cukrárnu a zakázkovou výrobu. A během těch tří let jsem si udělal kuchařský výuční list, potom cukrářský výuční list a ten třetí rok jsem začal dělat vysokou školu hotelovou. V té době si mě na soutěži Gastro Hradec vytipovala agentura, pozvali mě na nezávazný pohovor, který byl celý v angličtině, a já jsem během týdne měl práci v Anglii. To byl rok 2005.“
Nakonec tam zůstal pracovat dva roky v hotelu a současně jste v Česku dálkově studoval...
„Ano, po dvou letech jsem si dodělal v Praze bakaláře, odešel jsem z hotelu, cestoval jsem a potom jsem šel na šest týdnů pracovat do agentury. Díky téhle práci jsem se dostal do Buckinghamského paláce, do galerie Tate Modern, do The House of Lords a na tři týdny do Harrods. Pak jsem odjel na Vánoce domů a na Silvestra mi přišla nabídka na stálý poměr v Harrods. Jenomže já jsem se přihlásil na magisterské studium, takže jsem po Vánocích odlétal do Londýna s tím, že už jsem si jel vyjednat podmínky, abych mohl dělat obojí.“
Setkal jste se někdy s královnou Alžbětou?
„Přímo s královnou ne, setkal jsem se ale s princeznou Annou při charitativním eventu v hotelu Bath Spa a princem Charlesem v rámci v rámci květinové výstavy chelsea flower show. Když jsem pak bydlel dva roky v Indii, tak jsem se jednou ubytovával v Bombaji v hotelu Taj Mahal, a když jsem se odhlašoval, tak přijel princ William se svou manželkou. Takže ta královská rodina se kolem mě točila. Ten život nám to umí naservírovat. Ale pěkně po kouskách. Jako kluk si pamatuju, že jsme jeli s rodinou v autě a v rádiu zrovna říkali, že zemřela princezna Diana se svým přítelem Dodim Al-Fayedem, mě to tedy hodně zasáhlo, a kdo by to byl řekl, že jednou budu v Londýně pracovat pro jeho tatínka, který byl majitelem obchodního domu Harrods.“
Josefe, čím by vám jako cukráři udělal člověk radost?
„Je to strašně jednoduchý. Ať mi někdo dá dobrou pomalu kynutou vánočku, ať je v ní hodně rozinek, ať je nahoře něco křupavého, cukr nebo mandle, ať je vláčná, ať není hutná, ať není suchá, ať nemá krustu. (směje se) A co se týká té měkké cukrařiny, tak já budu šťastný, když mi někdo naservíruje pravou likérovou čokoládovou koňakovou špičku nebo dobrý větrník. Já vlastně, čím jsem starší, tím toho méně potřebuju.“
A na jakém jídle si nejvíc pochutnáte? To a mnohem více čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 132.