Miloš Pokorný (57): Říkali mi Američan!
Jako malý kluk měl možnost jezdit po světě, a to díky tatínkovi, který byl artistou. V jeho šlépějích se však Miloš Pokorný (57) nevydal, i když v umělecké branži zůstal. Jeho srdce toužilo po rádiu a v něm působí dodnes. Každý všední den moderuje Ranní klub na rádiu Expres FM. Mimo to ho můžete nyní vídat i na Primě v pořadu Inkognito. V soukromí je tátou čtrnáctileté Adiny. S partnerkou a dceřinou maminkou letos oslaví už dvacáté výročí společného soužití. K čemu se celý život stále vrací? Co prozradil o své rodině? A co ho stoprocentně »nakopne«?
Miloši,vzpomenete si na období, kdy začínala vaše profesní cesta?
„Můj táta byl artista, a tak projel celý svět. Já jsem s ním a mojí maminkou do třetí třídy jezdil po světě. Tak jsem v showbyznysovém prostředí vlastně vyrůstal. Vždycky jsem složil zkoušky a zase jsem mohl odjet. Tenkrát to šlo, ale jenom do třetí třídy, pak už mě nepouštěli. Táta potom jezdil po světě sám. Nebyl ale u cirkusu, dělal různá vystoupení v televizi a tak. Kromě Austrálie byl snad všude a my jsme s ním část těch cest mohli absolvovat.“
To muselo být úžasné dětství…
„Ve třídě mi říkali Američan, protože jsem byl v Americe. (směje se) Vlastně jsme byli na škole dva, kteří byli v Americe. Spolužačka z vedlejší třídy byla v jižní Americe, ta potom skončila jako velvyslankyně v Argentině, a pak já. Ale mně to hrozně vadilo, že mi tak říkají.“
Tatínek nechtěl, abyste šel v jeho šlépějích?
„To ne, on věděl, jaká je to dřina. Táta dělal gymnastiku a byl dokonce jednou i v širším olympijském výběru. Měl obrovskou sílu. Pamatuju si, že ještě v sedmdesáti chodil po rukách. Ale byla to fakt dřina. A já jsem to jednak viděl, a jednak maminka byla naopak z rodiny, kde byli obchodníci, takže mi rodiče nechali na výběr.“
A vy jste tíhnul spíš k muzice…
„Ano, ještě před vojnou jsem dělal diskotéky, měl jsem amatérské zkoušky. Když jsem byl pak na vojně, tak jsem si udělal profesionální zkoušky u pražského kulturního střediska, kde jsem potkal spoustu lidí, například Martina Hrdinku, Michaela Viktoříka a další. Získali jsme svobodné povolání, což byl můj sen. Chtěl jsem hrozně dělat v rádiu. Ale mezitím jsem dělal ještě vedoucího v prodejně s oděvy, protože mám střední školu, oděvní akademii. Paralelně jsem to pak dělal asi tři roky. A když přišel rok 89, tak jsem řekl, že budu dělat jenom rádio, a od roku 1991 to tak je.“
Kromě moderování i zpíváte. Máte za sebou úspěšnou kariéru v duu Těžkej Pokondr…
„Hitů byla spousta, ale my jsme to vždycky brali tak, že je to zábava. Nebo aspoň já ano. Vždycky jsme měli legraci z toho, že nás hudební kritici hodnotili jako třeba Dana Bártu. (směje se) V té době ale tady nic takového nebylo.“
Jak skupina vznikla?
„To byla hrozná náhoda. Když jsme dostali nabídku natočit písničku, tak jsme s Romanem Ondráčkem už byli známí z rádia. Tehdejší hudební ředitel Pepa Vlček, který dělal muziku na Evropě 2, se vrátil z nějakého semináře z Ameriky a říkal, že je tam trend, že kluci, co dělají ranní show, nahrají nějakou písničku a propaguje se tím i ta show. A že bychom to mohli taky zkusit. Naše první písnička byla Saša jede, natočili jsme singl a byl úspěšný. Pak už to jelo. Ten úspěch přičítám právě tomu, že tam nebyl žádný kalkul, že to byla prostě sranda. My jsme měli tenkrát tři roky po sobě nejprodávanější desku v České republice. A já na to vždycky budu vzpomínat jako na fajn období.“
Kromě muziky také rád sportujete. Jakému sportu se věnujete teď?
„Jsem narozen ve znamení Býka a možná kvůli tomu jsem vždy dělal nějaký sport a ze dne na den jsem toho nechal. Přestalo mě to bavit a za čas jsem se k tomu zase vrátil. Takhle jsem pořád točil tenis, kolo, běh, fotbal… Teď jsem ve fázi, kdy chodím zase do posilovny, a zatím mě to baví. (směje se) Také jsem věčný začátečník golfu a k tomu dělám padel. To je hrozně populární sport ve Španělsku. Hraje ho i Nadal. Má to skoro podobný pravidla jako tenis, ale mě to baví, protože se u toho nemusí tolik běhat, ale člověk musí být pořád ve střehu.“
Také prý chodíte pravidelně do sauny… - Nejen o tom se dočtete v tištěném Aha! pro ženy číslo 9.
