Chantal Poullain (65) o velké vášni, rodině i jediném synovi (32)...
Narodila se v Marseille ve Francii, v Česku však žije už léta. Chantal Poullain (65) tu našla lásku, a i když to s hercem Bolkem Polívkou (72) nakonec nedopadlo, zůstali přáteli. Jejich syn Vladimír (32) podědil po rodičích herecký talent, a tak se občas stává, že se společně potkají i při práci. Volného času herečka moc nemá, když už ale nějaký je, ráda maluje nebo si čte. Po čem znovu touží? A čemu vděčí za to, že na ní věk není vůbec znát?
Chantal, jaké věci, byste řekla, že vás jako člověka charakterizují?
„Umění, knihy, obrazy.“
Malujete?
„Ano, ale maluju jen pro lidi, které mám ráda, a občas jen tak pro sebe.“
Výstavu jste už měla?
(rozesměje se) „To ne. Na takovou věc ještě nejsem připravena. Možná jednou to přijde, ale zatím ne.“
A když se zeptám, co nejraději malujete?
„To je otázka pohledu. Ale musí to být barevné, protože miluju veselé barvy. A nedávno mě potěšil syn, když říkal, že by zase rád udělal nějakou sochu. Vladimír už od mládí sochaří a dlouho nic nevytvořil a teď má chuť zase začít.“ (usmívá se)
Po kom zdědil talent, po vás?
„Možná trochu ten směr, ale moje maminka je sochařka a malířka a moje sestra je sochařka. Můj táta byl umělecký kovář a architekt, takže tam ty geny určitě někde jsou.“
Když mluvíme o synovi. Jaký máte mezi sebou vztah?
„Nádherný! Je to úplně úžasný. Naopak najednou zjistíte, že všechno to, o co jste se v dětství snažila dát, tak se vrací. Ráda se s ním radím, když se potřebuju v životě nějak rozhodnout. A on se mnou taky. Pořád.“
Takže i co se týká holek?
„No, jasně. Ale zase se snažím moc neplést do jeho života, děti se musí respektovat.“
Setkáváme se na otevření největšího květinářství Nejkytky v Praze. Co vy a květiny?
„Myslím, že bez květin nemůžeme být. Dělají radost a já si bez nich život opravdu nedovedu představit. Miluju je a potřebuju je. Často je doma i suším, takové ty krásné velké, to se u nás ve Francii běžně dělá. Pověsím je, a když jsou suché, tak je dám do vázy a je to krásné. Samozřejmě po určité době se musí vyměnit, protože padají, ale když se zamiluju do nějaké květiny, tak si ji snažím užít co nejvíc.“
Kterou máte nejraději?
„Všechny, to se nedá říct, ale jestli mám vybrat jednu, tak bych řekla mimosu, protože tu opravdu miluju. Bývá hodně na jihu a tak, když se vracím do Francie, tak bez ní nikdy neodjíždím. U květin mám ale strašně ráda všechny ty provensálské barvy, hlavně fialové, bílé a jim podobné tóny. Samozřejmě i růže jsou krásné a takhle bych mohla pokračovat.“ (směje se)
Jako herečka dostáváte spoustu květin i v divadle po představení, není jich potom už moc?
„To je pravda, v divadle jich dostávám hodně, ale to je mi jedno. (směje se) Když mám narozeniny, tak jich mám doma taky spoustu a pak mi říkají: Tady je to jak na hřbitově. (rozesměje se) Ale já je opravdu miluju, je to krásný.“
Syn vám také nosí kytky?
„Ano, krásné. On mě zná a ví, jak velkou radost mi dělají. Já si ale kytky klidně koupím i sama, s tím nemám problém.“ (směje se)
Zmínila jste rodnou Francii. Jak často se tam nyní dostanete?
„Teď se konečně po dlouhé době chystám. Už musím, protože jsem tam kvůli covidu opravdu dlouho nebyla. Já jsem ho prodělala přes Vánoce, Silvestra a ještě teď cítím extrémní únavu, neměla jsem úplně jednoduchý průběh. Ta únava mi nejvíc vadila. A i když mám dvě očkování a čeká mě třetí, tak to ještě cítím. Ale teď se už moc těším domů. Musím za rodinou.“
Stýská se vám po ní, když žijete tady? To a mnohem vce se dozvíte v tištěném Aha! pro ženy číslo 7.