Pavlína Filipovská (80): Rodiče mi dali nejlepší výbavu!
O tatínkovi, geniálním herci Františku Filipovském (†86), mluví s velkou láskou. Oba rodiče totiž byli pro herečku a zpěvačku Pavlínu Filipovskou, která letos oslavila neuvěřitelné osmdesátiny, tím největším vzorem. Vždy se snažila, aby i ona svým dcerám předala to nejlepší. Obě holky, moderátorku a novinářku Pavlínu Wolfovou (49) a Johanu, která je zdravotní sestrou, má s bývalým manželem Petrem Spáleným (77). Po svém boku ale má dnes jiného muže, Lubomíra Trávníčka (73). Čím jí dává zabrat? A co zpěvačku nedávno potrápilo?
Paní Filipovská, jak se vám nyní daří?
„Už se mi zase daří dobře. Bolela mě záda, to víte, už jsou opotřebená, obratle už neladí a občas se přehází. Dokonce mi hrozila operace, ale já jsem ji odmítla a naštěstí se mi později ulevilo.“ (usmívá se)
Tak to je dobře. Pečujete o sebe a své tělo nějak speciálně? Vypadáte stále moc dobře…
(rozesměje se) „Děkuju pěkně, ale já opravdu nedělám nic. Jen chodím hodně na procházky, to mě honí můj manžel. Dokonce mi koupil krokoměr. (směje se) Mockrát se mi nechce, ale pak jsem šťastná, když se vrátíme. Říkám mu: Luboši,bylo to fajn. Mně to dělá tak dobře. A on: No, vidíš.“
Máte i jiné koníčky?
„Já bych ráda měla, ale záleží, co mi povolí záda. Od dětství jsem zamilovaná do koní. Jezdívala jsem i závodně drezuru, to je taková nóbl disciplína. Krásná od pohledu, kde vztah mezi jezdcem a koněm musí být dokonalý. Musejí si naslouchat a respektovat se. To mě provází celý život, svého času jsem byla i přebornice. Jezdila jsem do té doby, než se narodily holky.“
Měla jste i svého koně?
„To ne, nikdy, ale ono stačilo, že jsem na koni jezdila. Tatínek měl škrábanec v kádrovém posudku, a tak byl dokonce kvůli mně předvolaný na kobereček. V Národním divadle zasedl výbor a ptal se ho, proč musím dělat buržoazní sport. Ale tatínek kašlal na výbor a taky, koně mi v srdci nemohl nikdo nahradit.“
Je o vás také známo, že jste vždycky ráda řídila, to stále platí?
„No, jistě! (směje se) Řízení byla vždycky moje velká láska. Mnozí mí kolegové mi říkali, že je unavuje vracet se v noci ze zájezdu a ještě řídit. Já jsem ale úplně opačný typ. U řízení si odpočinu. Čistí mi to hlavu, protože musím myslet na něco jiného. I na zajíce, aby mi tam nevlítnul. Ale pravda je, že to nadšení z řízení čím dál víc opadává. Ale ne kvůli věku, ale kvůli tomu, že lidé přestávají být k sobě solidární a slušní. A za volantem platívala taková pravidla, že řidiči respektovali své okolí, byli obezřetní. To teď už není. Lidi na sebe troubí a tváří se za volantem už napřed jako vrazi, aby vás spíš vystrašili. Bývaly doby, kdy vás auta stejné značky zdravily. Já si vždycky potrpěla na renaulty a ty se vždycky zdravily, blikaly na sebe.“
Vy jste je taky zdravila?
„To bylo pravidlo! Nepsaný, ale bylo. Dřív byli lidi na sebe laskaví a usmáli se. A to dnes chybí. Jezdí silná a hezká auta, i nové renaulty jsou krásné. Já mám ovšem postaršího, ale rozkošného. A pořád říkám muži: Podívej se, Luboši, to je elegantní auto! Já s tím autem hovořím! Na to dnes lidi nemají čas.“
Zmínila jste už tatínka. Co se vám vždycky první vybaví z domova?
„Pro mě byli rodiče zásadní, takový výchozí bod do života. Oba, maminka i tatínek, měli ten talent být úžasnými, nezapomenutelnými rodiči, kteří mi strašně moc chybí. A musím říct, že je to skutečně zvláštní disciplína být rodičem. Jako někdo nemá hudební sluch, tak někdo by neměl mít děti. Vím, že to říkám hrozně příkře, ale mít děti, věnovat se jim a obdařit je do života láskou k domovu, k téhle zemi, aby věděly, kde žijí, mluvily krásně česky, tak to chce opravdu speciální talent. A neznám školu, která by to učila. A já měla to štěstí, že tuhle výbavu mám a snažím se ji rozdávat.“
Neměla jste tedy nikdy pocit, že se o tatínka musíte kvůli herectví dělit?
„To vůbec. On to stihl všechno.“ (usmívá se)
A co vaše profesní začátky? To a mnohem více se dozvíte v tištěném Aha! pro ženy číslo 43.