Hana Křížková (63) - Flintu do žita neházím!
Její elán, úsměv a optimistický přístup k životu by ji mohl kdekdo závidět. Zpěvačka a herečka Hana Křížková (63) si toto všechno nese už od dětství, byť zažila období, které ji jako malou dívenku velmi zasáhlo. Svůj umělecký talent později zúročila mimo jiné i v nespočtu muzikálových rolí, kdy k nezapomenutelným patří třeba postava paní Thénardierové v Bídnících. Po čem Hana touží? A co na sebe prozradila?
Jak se vám nyní daří po zdravotní stránce? Máte za sebou operaci kolene, loni jste prodělala covid…
„Děkuji za optání, vcelku dobře. Musela jsem si zvyknout na své tři endoprotézy a naučit se s nimi žít. Již nemohu dělat všechny aktivity, co jsem ráda dělala, ale neházím flintu do žita. Někdy trochu ztuhnou, třeba když vystupuji z auta, tak zkrátka chvilku dělám, že se rozhlížím, než „holky“ dostanou rozum a zase se rozejdou. (směje se) Momentálně jsem moc ráda, že covid pomalu ustupuje a že se snad konečně díky promoření a očkování vrátíme k normálnímu životu. Já jsem neměla průběh covidu zrovna jednoduchý, ani jeho následky - vlasy, zrak, dýchání a únava, ale už je vše zažehnané a věřím, že zase bude lépe.“
To je dobrá zpráva… Pojďme ale do minulosti, často a ráda vzpomínáte na svou rodinu a dětství?
„Ráda vzpomínám na spoustu věcí. Na své báječné rodiče, na dětské debaty s tatínkem a později s maminkou, na olympijské hry, které jsme pořádali na zahradě, na lumpárny s kamarády. Jak jsme kouřili dutou trávu a dusili se tím, nebo jak jsem zpívala do švihadla a kamarádi museli tančit balet České televize. Jak v neděli voněl celý byt po bábovce, koláči či štrúdlu a jak jsme celá rodina byli spolu - bohužel ne dlouho.“
O tatínka jste přišla brzy?
„Bylo mi deset let a nechápala jsem proč. Byla to velmi smutná doba a dokonce jsem přestala na dva měsíce mluvit. Chodila jsem na logopedii, a když jsem řeč zase zvládla, začala jsem koktat. Ale i to časem přešlo. Byla to na psychiku dítěte přece jenom velká rána.“
Jak poté vaše maminka zvládala sama čtyři děti?
„Maminka byla statečná, pracovitá a velmi hodná. Bylo jí přes čtyřicet let, když přestala žít svůj život a žila život nás dětí. Musela se hodně otáčet, aby nás uživila. Vzala si i druhé zaměstnání a prodávala lístky v kině. Málokdy jsme měli jako děti nové věci. Maminka dobře šila a tak mi po nocích přešívala věci po sestře a bohužel někdy i po bratrech. (směje se) Nesmírně jsem ji milovala a vážila jsem si ji za to, jak vše s námi zvládla. I moji pubertu.“
Vy jste nejmladší ze čtyř sourozenců?
„Sourozenci byli starší, museli mě tedy opatrovat. To víte, v pubertě to pro ně zrovna nejlepší zábava asi nebyla. Ale zvládali to. (směje se) Jako malinká jsem byla velmi ráda s tatínkem. Vymýšlel si pro mě různé příběhy a pohádky. Rodiče nás vychovali ke vzájemné lásce a úctě. Jsme rádi, že se máme. Bohužel nedávno odešel bratr Míla. Je mi to moc líto. Už je tam nahoře s rodiči.“
Je pravda, že jste chodila do skautu? O tom čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 21.
