Sportovní moderátor Vojtěch Bernatský (46): Nuda je cesta do pekel!

Vojtěch Bernatský (archiv V. Bernatského )

3. června 2021 • 05:00

Pravidelně ho můžete vídat v České televizi jako moderátora sportovního zpravodajství. Vojtěch Bernatský (46) má ale ke sportu blízko i mimo práci. Rád běhá a nedávno se začal věnovat ploggingu, což je kombinace běhu a sbírání odpadků. K ekologii má blízko i jeho manželka Kateřina, se kterou mají dvě děti, Elišku (9) a Matyáše (5). A právě díky rodině se Vojtěch pustil do psaní a stal se z něj také spisovatel…

Už máte, Vojto, s rodinou na léto nějaký plán?
„Za normálních okolností bychom už měli celé léto podrobně naplánované. Jsme cestovatelská rodina a máme na to jasný názor. Nejcennější pro děti i pro nás jsou zážitky. Jenže člověk míní a covid mění. Pár prázdninových snů o moři a třeba i o návštěvě mojí maminky ve Švédsku máme. Tak snad se něco splní.“

Tátou jste se stal až skoro ve čtyřiceti. Je to pozdě, nebo tak akorát?
„Jsem rád, že to je takhle. Kdybych totiž přišel na to, jak moc mě děti a rodina naplňují dřív, asi bych jich měl už minimálně pět. V tomhle věku je to s těmi našimi dvěma dárečky tak akorát. Jsem ve stádiu života, kdy už se zase tak moc za ničím nehoním. Můžu se dětem věnovat a být s nimi mnohem častěji, než bych zvládal třeba ve třiceti. Prostě si to užívám a vím, že to tak mělo být.“

Jak se vám změnil život potom, co jste se stal rodičem?
„V pikovteřině se mi změnil celý svět. Já myslím, že nejvýstižněji jsem svoje pocity popsal v knize Dvojtáta: Eliška se narodila jen o tři dny později, než jsem oslavil své 37. narozeniny. Vzpomínám, jako by to bylo teď, jak jsem jel z porodnice domů a pouštěl si pořád dokola písničku od Anny K Tamaryšek. Přes slzy jsem neviděl na cestu a celým tělem mi procházel velmi těžko popsatelný pocit štěstí, hrdosti, dojetí a lásky. Prostě z kluka s dost velkými ďolíčky ve tvářích se najednou stal táta. A takhle to bylo s Matyášem: Kačenka už leží na sále a já usedám k její hlavě. Prakticky vzápětí se to stane: Náš syn se poprvé nadechne a já slyším jeho křik. Matyáš je na světě! „Tatínku, pojďte s námi…“ 51 centimetrů a 3700 gramů živé váhy. Mám zatmění mysli, proudí mnou emoce a doslova mě prostupuje láska. Něco, co člověk zažije jen párkrát za život. Dostávám svého syna do náruče a nesu ho k mamince na sál. Nepláče, zvyká si na světlo a jen pozvolna se mu rozlepují oči. Děkuji doktorovi a začínám si uvědomovat, že jsem Dvojtáta.“

Na sociální síti jste zmínil, že jste si před lety začal psát deník…
„Každý den zažíváme rodinná dobrodružství, radosti i útrapy, ale především spoustu situací, které se už nikdy nevrátí. Abych na ně nezapomněl, rozhodl jsem si je po narození dětí zapisovat. Říkal jsem si, že si to někdy ten náš páreček přečte a bude s radostí vzpomínat na svého tátu, který na oplátku ocení, když mu pomůžou do schodů.“ (směje se)

Z deníku vznikla kniha Dvojtáta. A už se chystá třetí, co vás inspiruje?
„Našel jsem po čtyřicítce nový směr, něco co mě neskutečně chytlo. Jsou to deníky tatínka, který intenzivně a s humorem prožívá příběhy a všední i nevšední dny se svojí rodinou. Třetí kniha vyjde v září a jmenuje se Jak dostat tatínka do karantény. Je to dokument něčeho, na co doufám už brzy budeme jen vzpomínat. Je důkazem, že i v nelehkých dnech se dá žít s úsměvem a radostí. Možná ještě více než v předchozích dvou denících se tady mísí dva emocionální protipóly. Smích střídá smutek a smutek se nečekaně rychle díky dětské energii mění zase v radost ze života. A tak dokola.“

Vaše kniha dokonce vyhrála v soutěži Kniha roku kategorii objev roku…
„Byl to doslova šok, ale zároveň neskutečná energie a povzbuzení do dalšího psaní. Se vší pokorou si toho moc vážím a ještě jednou čtenářům děkuji.“