Jan Cina (32): Přál bych si prostě být...
Do povědomí lidí výrazně vstoupil v hudební show Tvoje tvář má známý hlas, kde v minulosti zpíval, dnes koučuje. Jan Cina (32) ale sklízí úspěch především jako herec. Nyní ho můžete vídat i na obrazovkách České televize v minisérii Herec, situované do padesátých let. A ač by se mohlo zdát, že je Honza velmi společenský, v soukromí se považuje za uzavřený typ, který vyhledává klid. Má silné pouto k rodině, ta je pro něj velmi důležitá. Jeho partnerem je herec Petr Vančura (36). Na co v životě spoléhá a od čeho stále utíká?
Honzo, najdete s postavou Standy Láníka v třídílném dramatu Herec něco společného?
„Bylo zajímavé vidět, co může v životě přinést moment, když si necháte cosi pro sebe a nejdete úplně s pravdou ven. Já doufám, že to ve svém životě nedělám až tak hluboce a dalece jako Standa Láník. Ovšem takové drobnosti, že občas člověk nevybalí, jak to přesně má a nezachová se, jak by chtěl, ale nějak se přizpůsobuje, od sebe také znám.“
Kdy se vlastně u vás projevila touha stát se hercem
„Pamatuji si moment, kdy jsem ve školce začal dětem hrát loutkové divadlo, pak se i předvádět. Mým idolem byli tehdy Dan Nekonečný a Michael Jackson, takže to bylo jasné. Později jsem začal chodit na kroužky a měl jsem podporu i od rodičů a vlastně nic jiného mě ani nenapadlo. Protože manuálně zručný opravdu nejsem.“ (směje se)
Tipuji, že jste býval bavičem třídy?
„Vlastně ano, i když si myslím, že jsem extrovertní introvert. Když mi něco přepne, je tam kus bavičství, ale jinak jsem dost uzavřený typ. V tom se cítím nějak bezpečněji.“
Jak potom zvládáte popularitu, která přišla zvláště po vaší účasti v Tváři?
„Je to krásné, je to něco, po čem vlastně toužíte odmalička. Ale když se tak stane, je zajímavé, jak na vás lidi reagují. Jako na někoho, koho znají z obrazovky a mají vás zafixovaného třeba z pohádky nebo právě ze zábavné show. A vy třeba v tu chvíli nemáte náladu… Cítím ale velkou vděčnost, zároveň ovšem nechci ustrnout v obrázku někoho, za koho mě lidé mají. Ale samozřejmě jsem rád a vidím to jako velké štěstí. I díky tomu, že je člověk vidět, může se pak dostat k zajímavým projektům jako je například minisérie Herec.“
Před chvílí jste hovořil o školce, jaké jste měl, Honzo, dětství?
„Krásné. Jsem z úplné rodiny, a protože jsem býval jako malý kluk dost nastydlý, trávil jsem hodně času u babičky. Měla na mě velký vliv a vedla mě ke kulturnímu vnímání světa, za což jsem jí moc vděčný. Pak jsem se vydal na konzervatoř a teď zpětně si říkám, že kdybych možná ještě chvíli počkal, šel na gympl a pak se vydal na DAMU, bylo by to asi pro mě lepší. Protože na konzervatoři moc nevíte, co se sebou. Cokoliv vám tam někdo něco řekne, tak třeba já jsem si to hodně bral a doteď se s tím srovnávám. Ale moje cesta byla taková a jsem za ni rád.“
Co vám na cestě životem pomáhá?
„Určitě věřím, že nějaká cesta je nám dána, ale že ji rozhodně můžeme ovlivnit. I když to může mnohdy znamenat a vyžadovat spoustu konfliktů, do kterých se člověku nechce. Cítím ale, že to přináší ovoce. A důležité je nebýt na věci sám. Mít kolem sebe rodinu, přátele, partnery, kteří vás podpoří. Chce to také být upřímný sám k sobě i k ostatním. A když se ptáte, mám rád kameny a věřím v jejich sílu. Mám svoje talismany víceméně pořád u sebe a ty mě nabíjejí. A nosím stále i náramek a prsten, v kterých mám také určitou energii. Říkám tomu, že jsem „ezoteta“. (rozesměje se)
Ezoterika a podobné věci vás tedy lákají?
„Lákají, ale těch cest je spousta a je určitě dobré neodsuzovat žádnou a vyzkoušet si, co komu vyhovuje a namíchat si to podle sebe. Je mi to hodně sympatické.“
Zda by si nechal vyložit karty se dozvíte v tištěném Aha! pro ženy číslo 43.