Moderátor Aleš Cibulka (41) o partnerství s mužem, adopci dětí i vyhoření...
Profesionální, přirozený a upřímný, tak působí jeden z našich nejpopulárnějších moderátorů Aleš Cibulka (41). Svého času uváděl několik televizních pořadů, byl v rozhlase i v divadle. Hektické pracovní tempo si ale vybralo svoji daň. Trvalo půl roku, než překonal stav totálního vyhoření. Největší oporou mu byl v té době jeho manžel Michal Jagelka (41), s nímž žije už téměř dvacet let. Dnes Aleš na těžké období vzpomíná s pokorou a jen tak něco ho nerozhodí…
Dlouhou dobu jste byl na obrazovce téměř denně a najednou to bylo pryč. Co se tehdy v televizi Barrandov přihodilo?
„Kdyby byl tenkrát o mě zájem, tak samozřejmě pokračuji dál. Ale nebyl. Barrandov se prostě začal ubírat jiným směrem. S odstupem času tomu vlastně ani moc nerozumím. Nicméně v létě 2017, když se začaly připravovat pořady pro podzimní vysílání, ty naše v natáčecím plánu prostě nebyly. Takhle velmi jednoduše to skončilo.“
Ještě před tím jste ale měl zdravotní problémy, ostatně o nich píšete i ve své chystané knize...
„To se stalo v době, kdy jsem měl na Barrandově tři svoje pořady, do toho jsem pracoval v rozhlase, psal, moderoval po celé republice. Můj diář byl nabitý k prasknutí a já si dobrovolně zadělával na pěkný průšvih. Vyhoření jsem si zažil před třemi lety, a to se vší parádou! Proto když mě psychiatr Radkin Honzák oslovil, zda bych otevřeně o tom problému napsal, uvítal jsem to. Knížka bude příručkou pro lidi, kteří se do toho stavu řítí. Ale i pro lidi, kteří vyhoření právě prožívají, a pro jejich partnery, kteří to s nimi zvládají… Do trojice jsme přizvali publicistku Agátu Pilátovou a pilně na tom děláme. Na podzim by kniha měla vyjít.“
Jak se u vás vyhoření projevilo?
„Jednoho dne váš vyčerpaný organismus prostě vypoví službu a vy jen ležíte. Dojít na nákup, na toaletu, zvednout telefon, to vše je heroický výkon, který když uděláte, tak se z něj vzpamatováváte dlouhé hodiny. Prostě jsem to přešvihnul. Tělo dlouho volalo o pomoc a varovalo, že už je toho opravdu hodně. Já jsem ho neposlouchal, muselo tedy udělat zásadní krok: vypovědělo službu. Zabrzdil jsem skutečně za pět minut dvanáct. Dal jsem si tudíž na půl roku volno, což budu podrobně popisovat ve zmiňované knížce. A spolu se mnou i kamarádky Dagmar Pecková a Olga Šípková, které si prošly podobným peklem.“
Kdo vám nejvíc pomohl v těžkých chvílích?
„Člověk nejbližší, můj muž. Když po letech člověk sází všechny vzpomínky na papír, uvědomí si, že na tom byl vlastně dobře. Ležel jsem si pěkně vyhořelý bez síly, skuhral a trpěl. A v tu chvíli najednou všechno spadne na partnera. Péče o domácnost, o vás, prostě všechno. Děsivé je, že vy sám ani neumíte popsat, co vám je. Když si zlomíte nohu, je to jasné. Když vás chytne slepák, každý to pochopí. Ale ve stavu, v němž se ocitnete, vám v podstatě nic nechybí. A navíc vám pořád někdo říká: „Prosím tě, vždyť prožíváš splněný sen, máš v televizi vlastní talkshow, vydáváš kalendáře, jsi v rádiu, vyděláváš peníze…“ Během té doby si ale uvědomíte, že jsou na světě důležitější věci než práce, popularita a peníze. Napřed ale musíte dostat pořádně přes hubu…“
Váš partner Michal musí být silná osobnost…
„To si pište! Proto ho mám doma devatenáct let!“
Pořád se ještě na sebe těšíte?
„Neustále. My jsme dva Skopci, což je úžasné. Podle všech horoskopů a chytrých knih spolu nemohou dva Skopci vydržet. My ale tvrdíme, že berana naopak pochopí jenom beran. V tom se úžasně doplňujeme. Jsme partnerství „mluvící“, prohovoříme kilometry hodin. Sejdeme se po práci v šest večer a tři hodiny prodiskutujeme. Co jsme zažili, koho jsme potkali, co jsme se dozvěděli. To je, myslím si, cesta k ideálnímu partnerskému vztahu. Opravdu mluvit, nemít žádná tabu, všechno si říct, probrat, i když to někdy není úplně příjemné.“
Říká se, že protiklady se přitahují. Vy ale s partnerem působíte spíš, že jste si podobní. Jak to tedy je?
„Z devadesáti procent se shodneme v názorech na kulturu, na politiku… Shodneme se v tom, co máme rádi. Nelyžujeme, nechodíme na diskotéky, nelezeme po horách. V tom jsme naprosto totožní. Před devíti lety jsme si splnili sen a koupili si dvě stě let starou roubenku, do které jsme naprosto zešíleli. Shodneme se i ve vyplnění volného času. Nemáme to jako někteří partneři, kdy jeden jede lyžovat na hory a druhý se válet k moři. V tom jsme zajedno na sto procent. Protiklady jsme v tom smyslu, že Michal je neskutečně zásadový a pečlivý. Vždy nadneseně říkám, že on je ten, kdo odchází z domova a je všude zhasnuto, okna jsou zavřená a oheň v kamnech uhašený. Když odejdu já, Michal mi pak říká: „Tam se svítilo, tady byla otevřená ventilačka...“ To mně hlava vůbec nebere. Pokud někdo ztratí platební kartu nebo občanku, jsem to vždycky já. Na jedné straně má roztržitost, na druhé jeho pečlivost, v tom se nádherně doplňujeme.“
Dokázal by se uživit rukama a jaký je strýček? Dozvíte se v tištěném Aha! pro ženy číslo 12.
