Slavný mim Čejka (77): V domově důchodců našel novou lásku!
13 fotografií
Příjmení má po elegantním ptákovi, ale každý ho má spojeného se slepicí, kterou umí mistrně předvádět. Mim Jaroslav Čejka (77) patří sice věkem mezi důchodce a v domově pro seniory také momentálně bydlí, ale to mu nezabránilo v tom, aby znovu začal milovat a chytil druhý dech. Kolena, která ho trápila, mu vyměnili, takže běhá za ženskými jako mladík
Jak se vám tady líbí?
„Ujde to tu. Nebijó mě, nekóšó mě...“
Do domova seniorů jste se dostal až po smrti maminky, myslíte na ni často?
„Matička moje zlatá se dožila 108 roků. Bohužel je to už pět let, co zemřela. Ale alespoň její urna zůstala doma. V bytě mám malý oltářík jak s urnou, tak se svíčkami i její podobenkou.“
Vy si stále ještě držíte byt?
„Pořád ho mám. Je na pražském Smíchově a musím se tam zase kouknout. Dlouho jsem tam teď nebyl. Jsou tam tři pokoje a hodně přemýšlím, že bych se tam vrátil a sem bych si chodil jen na jídlo. Chtěl jsem tam vzít ještě dva tanečníky. Oni by to měli blízko do divadla a se spoustou věcí by mi pomohli. Tady jsem kvůli tomu, že tu mám servis.“
Byt máte pronajatý, nebo v osobním vlastnictví?
„Pronajatý. V bytě to mám jako v divadle, všude samé kostýmy a závěsy. Nájem není bohužel nic laciného, protože je to v centru. Z okna vidím na Vltavu. A kdybych šel dál, tak už koukám na Národní divadlo. Než jsem šel sem, tak jsem tam bydlel s maminkou, než umřela. Je to můj domov.“
V kolikátém patře se byt nachází?
„Ve čtvrtém, ale s výtahem. Hlavně má tu výhodu, že je všechno v okolí. Je tam knihovna, plno obchodů i porodní asistentka. Ale tu bych moc nevyužil, i když nikdy nevíte...“
Už máte nějaký konkrétní termín přestěhování?
„To ještě ne, ale je to v řešení.“
Máte v domově seniorů nějakou spřízněnou duši?
„Paní Malou. Máme se rádi. Ona je velká divadelnice. Říkám jí dřeváčku, protože nosí bačkory, které působí jako dřeváky.“
Čím si vás získala?
„Bavíme se o všem, i o divadle. Ve všem má velký přehled. Je ohromná a bezprostřední, a to já potřebuju.“
Neuvažujete o tom, že by šla bydlet s vámi na Smíchov?
„Ale jo, asi jo. Myslím, že by šla. Bylo by nám dobře.“
Vzpomenete si někdy ještě na nějakou velkou lásku, kterou jste zažil?
„Ale to víte že jo. Na Jindru Bočkovou. Byli jsme spolu, když jsem byl na vojně. To byla taková moje první láska. Byla Ostravačka, štíhlá a moc hezká. Chodila za mnou do kasáren. Pamatuji si taky, že měla takový hezký červený šaty...“
A proč to nevyšlo?
„Proč? Protože byla vlastně vdaná! Počkejte, to vám musím vyprávět, to byla sranda. Ona měla krásnou figuru, a proto jsme spolu připravovali společný orientální tanec. Já dělal sultána a pro větší efekt jsem vymyslel, že ji zabalím do koberce a na jevišti pak vybalím. Když jsme to u ní v bytě zkoušeli, byla polonahá zabalená v koberci, přišel její manžel. Byl to hezký chlap jako hora a taky bývalý boxer. Ale protože mě měl rád, nic se nestalo. Ale byla to velice vtipná situace.“
Manželovi nevadilo, že máte něco s jeho ženou?
„Byl fajn. On potom dokonce začal pokukovat po mně. Já jsem se mu líbil. Jindra to jen komentovala slovy: No tak budeme trojka. Prostě takové moderní manželství.“
A jak to nakonec dopadlo?
„Zůstalo u slibů. Moc rád bych se s ní setkal. Naposled jsme spolu byli v kontaktu právě na té vojně. Ona byla moc fajn a to, co jsme spolu dělali, se publiku moc líbilo.“
Říkal jste, že po vás její manžel pokukoval. Vy jste se s ním chtěl také více sblížit?
„On byl hezkej a stál za hřích. Já bych to bral šmahem.“
A bral jste to »šmahem« zamlada?
„Bral, pokud to šlo. To je život.“
A jak se na to dívala vaše maminka? Vycházela s vašimi partnery a partnerkami?
„Výborně. Škoda že už nežije.“
Nikdy jste se neoženil. Proč?
„Nebyl na to čas.“
Nelitujete, že jste neměl děti?
„U nás byly pořád děti mojí sestry a neteře, takže bylo neustále plno. Vychovával jsem je a často jsem pro děti i hrál. Dětiček jsem měl okolo sebe stále dost.“
Stýkáte se ještě se sestrou?
„Sestra je pořád v Opavě. Učí tam na baletní škole. Bohužel Opava je hodně z ruky. Mohl bych tam možná jet pendolinem. Mám také jednoho kolegu, který by mě tam mohl zavézt autem. Chtěl bych se s ní setkat.“
Měl jste také špatná kolena, už je to lepší?
„Kolena jsou už super. Já jsem těm nohám dal taky pořádně zabrat. Kolena mě bolela moc. Měl jsem ale štěstí a dostal jsem se k výbornému primáři. Když jsem byl před operací, tak jsem mu říkal: Pane primáři, já musím ještě tančit... A on na to: Ale jo, budete... Vidíte, kolínka! Jak to krásně udělal. Dělám teď špagáty a chodím na dlouhé procházky.“
Znamená to, že také někde čas od času vystupujete?
„Ano, vystupuju. A všude pořád vede slepička. Ta je královna. Všude ji po mně chtějí. Já už dokonce dělám i slepičku v moderní verzi. Mám totiž potřebu stále svá čísla něčím obohacovat.“
A máte někde stálé angažmá?
„Zatím ne. Nejlepší by byl nějaký kabaret. Takže kdyby se objevila nějaká nabídka, byl bych moc rád.“
Kde máte kostýmy, ve kterých vystupujete?
„V pražském bytě. Všichni se mě ptají, proč to neprodám. Ale to nemůžu. Říkám: Jó, já to prodám, a pak si to budu zase půjčova!“
Ty kostýmy jste si šil sám?
„Líčím se sám, aranžuju si je sám, a některé jsem dokonce i šil. Dodnes mě malování a aranžování moc baví. Vždyť jsem to i studoval.“
Maminka měla také umělecké vlohy?
„Maminka byla servírka v Opavě ve velké restauraci Na Rybníčku. Chodila na takových polovysokých šteklíkách, vždycky měla vyžehlenou sněhobílou zástěru, mahagonové vlasy a neskutečně elegantně uměla probíhat dveřmi, která otvírala ladným pohybem nožky.“
Kolik času jste s matkou trávili?
„Matka se odstěhovala se mnou do Prahy. Byla na mě pyšná, ale neznamená to, že bych byl rozmazlený. Vždycky se těšila, že budu ve velkoměstě a že budu slavit úspěchy.“
Maminka se dožila úctyhodných 108 let. Máte po ní tuhý kořínek?
„Když se mě někdo ptá, jak tady chci být dlouho, tak říkám 200 let. Když už, tak už. Proč ne.“
Neinspirovala vás někdy maminka k ženským postavám, které jste hrál?
„Jo, jo, jo. Máti byla krásná. Za Německa za matkou bláznili i němečtí důstojníci. Já byl malinkej, a když se jich matka chtěla zbavit, říkala mi: Křič, křič... Já vlastně hrál už odmala.“
Stále mluvíte o mamince, ale ani jednou nepadlo slovo o tatínkovi. Jaký byl a jaký jste měli vztah?
„Umřel hodně mladý. Pamatuji si ale, že byl strašně velikej.“
Vystupoval jste i tady v domově?
„No jo. Taky tu proběhla všechna moje vyhlášená čísla. A hlavně slepice.“
Nadbíhají vám tady ženy?
„A to jó. Pořád slyším: Jaroušku! Jaroušku! Užívám si to. Mám rád život a veselí. Ženy, víno, zpěv, jak se říká.“
Tohle ale není první domov seniorů, ve kterém jste byl. Poprvé jste byl v domově důchodců za Prahou, proč jste odtamtud odešel?
„No byl, ale nebylo to tam tak dobrý jako tady. Měli to nějaký dva manželé a byli trochu komisní. Tak jsem odešel sem.“
Energie a chuť do života z vás přímo tryskají, na kolik let se cítíte?
„Tak na dvacet.“
Jak velkou péči věnujete i přes svůj pokročilý věk vzhledu?
„Když se teď na sebe dívám do zrcadla, koukám, že si budu muset vytrhat obočí...“
Barvíte si i vlasy?
„No jo. Musím, protože jsem veřejný pracovník a musím nějak vypadat.Starat se o svůj vzhled je nutnost.“
Jaké jsou vaše plány do budoucna?
„Chci dělat, co mě baví. Hrát, bavit lidi... A taky bych se chtěl vrátit do bytu, kde se cítím doma. Já ten byt nenechám. Nedovolím, aby mi ho někdo vzal. A vzkazuji všem: Tu su ještě já!“
13 fotografií
Pavučinko,ne zrovna příjemnou zkuěenost jsme měli s jedním nestátním zařízením ve středočeském kraji.Babičku nadopovanou prášky na spaní obsluhovaly opilé sestry,pokoj plný much a hmyzu okolo pomočených a zanedbaných babiček,nevynešené gramofony,žádný pitný režim....
