Děsivé svědectví strážkyně z »převýchovného« lágru KLDR: Utekla z Kimova pekla!
8 fotografií
Nacistické koncentrační tábory byly jen odvarem toho, co se děje v současných Kimových lágrech. To, co se děje v Kimových lágrech, si v 21. století Evropan stěží dokáže představit. Každodenní teror, mučení, znásilňování, popravy a v nejlepším případě mrzačení. Strážkyně Lim Hye-jin (32) po útěku do jihokorejského Soulu svým svědectvím opět šokuje svět…
Celkem je odhadem v Severní Koreji až 200 tisíc politických vězňů, kteří žijí v otřesných podmínkách. KLDR má podle pozorovatelů na dvacet tzv. převýchovných táborů, odkud už ale nevede cesta zpět.
Dostanou se sem zločinci stejně jako odpůrci režimu vyznávající jakékoli náboženství. „Co jsem viděla, mě na dlouhé měsíce zbavilo klidného spánku i chuti k jídlu,“ líčí Lim. Trauma trvá dodnes. Stejně tak má pořád očima osud dvou bratrů, kteří uprchli. Skončili v Číně, jenže odsud byli bez větších potíží odvlečeni zpět. „Když zmizeli, sedm členů jejich rodiny bylo okamžitě zabito. Pro výstrahu, byl to kolektivní trest,“ konstatuje, jak to zkrátka chodí. Do táborů se zavírají celé rodiny, vina se paušalizuje na tři generace. „Oba bratři se dostali ven zázrakem. Trojité vysoké oplocení a ostnaté dráty téměř nikdo nepřekoná. Případně je hned chycen.“
Kdo hodil málo, byl zbit
Uplynulo pár týdnů a strážci shromáždili celý tábor na nástupním prostranství. Vyvlekli z jedné z ubikací dvě zmučená, zbitá těla polomrtvých mužů. Málokdo je poznal. Vyhlásili jejich jména a nařídili mužům, aby je zaházeli kameny. Kdo hodil slabě nebo netrefil, byl zbičován. Každý se musel trefit. „Nakonec, dokud ještě oba dýchali a svíjeli se bolestí, je přede všemi pomalu podřízli. Pak ještě oddělili hlavy od těl. Pro výstrahu,“ popisuje Lim hrůzu, které byla svědkem.
Zapálili ženu při výslechu
Tehdy si řekla, že musí zmizet. Do lágru nastupovala jako mladá a naivní dívka, dcera vysoce postaveného komunisty. Právě strana vymývá lidem mozky, označuje nepřátele režimu jako největší vyvrhele, podněcuje nenávist vůči vlastním lidem. „Byli jsme už ve škole silně manipulováni a o těch nebožácích v táborech nám řekli, že se dopustili hrozných zločinů. Dnes už vím, že to byli normální lidé a cítím pořád obrovskou vinu.“ Jako jedna z mála pochopila, že se podílí na bezpráví a masakru. Ostatní zatnou zuby a slouží režimu, ale pak se najdou i sadisté, kteří si práci v lágrech užívají. „Viděla jsem, jak vysvlékli při výslechu ženu a pak ji zapálili. Jakoby nic, pro zábavu. Nebo odvlekli tři muže k ostnatému drátu a tam je rozstříleli. Tvrdili, že chtěli utéct a za to, že je dopadli, dostali odměnu.“
Lidé musejí pracovat v krutých podmínkách, umírají mrazem, na podvýživu, na epidemie, které uvnitř tábora občas propuknou. Při práci neexistují bezpečnostní opatření. Přejetí těžkou technikou, zavalení v dolech, výbuchy a uhoření, to jsou běžné ztráty. „Strážný přejel autem malé dítě, zpřelámal mu nohy i ruce, nikdo se nad tím ani nepozastavil.“
Zasypali důl i s horníky
Satelitní snímky dokazují, jak se tábory rozšiřují. Od chvíle, kdy před šesti Kim Čong-un převzal rodinnou firmu, tedy severokorejskou diktaturu, se rozrostly o dobrou čtvrtinu. Jednotky OSN, Japonci i Američané naléhají, aby KLDR umožnila přístup na území, kde je podezření z existence táborů. Kim je ale nikdy do své země nepustí, jen vytrvale opakuje, že nic takového neexistuje. „Vzpomínám si, jak v dole explodoval plyn. Aby se nešířil požár a plyn dál, zasypali hořící šachty i s lidmi. Zahynulo tam 300 nešťastníků. Byla to krutá poprava,“ kanou slzy z očí Lim, když popisuje ty hrůzy. Lidé umírají v šachtách Mt. Mantap, kde Kim dělá jaderné zkoušky. Při zasypávání kontaminovaných prostor záhy umírají na radioaktivitu.
Nikdo už se nepozastaví nad znásilňováním žen. Vojáci si je vypůjčí k tzv. aférkám, což se nehodnotí jako znásilnění, protože vězni nemají právo říct – ne. Když ženy otěhotní, je to jejich problém, jdou na potrat, nebo záhadně zmizí. Pokud se stalo, že náhodou porodily, dostali novorozenci ihned smrtící injekci. „Kdo zemře, unikne dalším krutostem a dá se říct, že zvítězil,“ míní Lim.
Hromady těl se pálí jednou za měsíc
● Vězni pracují sedm dní v týdnu, probudí se v pět ráno a jdou na 16hodinovou směnu. Večer mají školení a hodnocení uplynulého dne.
● Neexistuje volný čas. Buď práce, nebo spánek.
● Třikrát denně se vězni sčítají a kontroluje se, zda nikdo nechybí.
● Když si chtějí vězni »přilepšit «, loví krysy a brouky. Nikdoo tom ale nesmí vědět!
● Neexistuje nic jako pohřeb! Mrtví se házejí na hromady nebo do jam, a když už je hnilobný puch nesnesitelný, hromada se zhruba po měsíci spálí.
● Kdo se proviní, dostane několikadenní samotku v kobce, kde se nedá vzpřímeně stát ani lehnout. Musí tam být skrčení bez nároku na hygienu.
● K oblíbeným mučením patří zavěšení v kozelci hlavou dolů a bití. Když vězeň podlehne, nezřídka se stane, že tělo dřív vyklovou vrány, než je někdo sundá.
● Při práci v lese dochází často ke zraněním, neexistují bezpečnostní normy. Kdo neodejde po svých, nechává se na pospas přírodě. Zranění většinou umírají na podchlazení. „Strážci se s chutí zasmáli, když byli lidé rozdrceni.“
● „V zimě hromada těl v lese zmrzla, a nic se nedělo. Vypadalo to jako hromada odpadků. Když přišlo jaro, začalo vše hnít a nesnesitelně páchnout.“
● Dalším oblíbeným mučením je plnění vězňů vodou. Umírají pomalu a v krutých bolestech. Strážci jim do hrdla lijí vodu.
8 fotografií
