Sporťák a bavič Vojta Bernatský: Snědl deset červů! A pil rozmixované žížaly

Kromě toho, že moderuje Branky, body, vteřiny a další sportovní pořady České televize, vytvořil s kolegou Petrem Svěceným i šílenou dvojku cvoků v pořadu Neuvěřitelný svět rekordů a kuriozit. „Když se někdo u televize zastaví a zasměje se, třeba mu pomůžeme k tomu, že bude žít o den déle,“ říká. A přiznává, že ho pořad poznamenal. Proto zkouší překonat nejrůznější bláznivé rekordy, sežvýkal saranče i deset moučných červů, vypil půllitr mixovaných žížal a s oblibou si cpe do pusy tři rohlíky najednou…

Na upomínku vašeho rekordu jsme vám přinesli malé překvapení…
„Ááá, rohlíky! Díky! (smích) Poslední dobou je dostávám často, všichni chtějí vidět, jak si je nacpu do pusy. (smích) Je důležité, vybrat si menší exempláře, protože některé jsou třeba i o pět centimetrů větší. Proto na mě v sámošce vždycky koukají jak na blázna, že je vybírám tak dlouho…“

Jak vás to vůbec napadlo? Myslíte, že máte pusu jako Steven Tyler z rockové skupiny Aerosmith?
„Jsem prostě hravý typ. Vždycky chci všechno vyzkoušet. Tehdy mě inspirovala reportáž o Američanovi, který nacpal do pusy tři obří hamburgery. A protože jsem Čech, napadly mě naše klasické rohlíky. Od té doby jsem to předváděl tak stopadesátkrát. (smích) Nebo jsem viděl video o magnetickém muži, na kterém držely železné předměty. Takže se ověšuji příbory, klíči a mobilními telefony. Také jsem se naučil típat cigaretu o jazyk. Stačí překonat strach. Tyhle kravinky jsou součástí vystoupení Davida Kaprchcípa, které máme natrénované s Petrem Svěceným.“

S Petrem jste skutečně tak velcí kamarádi, jak to vypadá, nebo je to jen póza pro novináře?
„My jsme jako Mirek Dušín a Jarka Metelka. Já se dokonce držím i té Metelkovy image, taky měl na hlavě zadnici. (smích) Přátelství s Petrem je fakt vzácné. Vzniklo v televizi, jsme tu oba přes dvanáct let. Máme podobný pohled na svět, spoustu společných zážitků, líbí se nám podobný holky. Je to můj životní kamarád, jeden z mála lidí, a možná jediný člověk, kdo by mi pomohl v jakékoli situaci. A já samozřejmě jemu.“

Pořad Neuvěřitelný svět rekordů a kuriozit společně natáčíte v Ostravě. To asi často užíváte lákadel Stodolní ulice…
„Stodolní je bezvadná, ale my už jsme s Petrem asi staří. Když jsme před čtyřmi lety začínali, tak jsme tam párkrát zapařili, ale teď dáme jedno pivo a jdeme spát. Protože když si s Ostraváky začnete dávat panáky, je to nebezpečný. Oni toho hrozně vydrží! (smích) A my jsme často tak utahaní, že sotva přežijeme den. Navíc jsem toho v životě vypil docela dost, takže mi to nechybí.“

To asi kvůli těm pitkám na gymnáziu…
„Gympl byla velká škola. (smích) Tehdy mi přišlo nepochopitelné, že si někdo večer nedá ani kapku alkoholu. Že lidé nechodí s partou do hospody a nezažívají ty veselé šílenosti. Dnes to vidím naopak. Zjišťuju, že jsem spíš domácí typ…“

Když sečtu všechny vaše aktivity, divím se, že vůbec stíháte jíst a spát…
„Je toho fakt hodně. Soukromý život stíhám minimálně, je mi to vytýkáno ze všech stran. Ale zase si říkám, že teď jsem v produktivním věku, tak kdy jindy, když ne teď. Takže budu hodně pracovat a pokusím se nějakým způsobem zajistit, abych mohl ve čtyřiceti odjet za Radovanem na Seychely… (smích). Na druhou stranu mi to množství práce ani moc nevadí. Žiju svůj životní sen.“

Ale to může být dost nebezpečné. Aby se z vás nestal workoholik…
„Je to nebezpečné, asi si tím stresem ubírám měsíce a roky života. Taky to nemusí skončit dobře. Mimochodem - nedávno jsme si s Petrem zahráli v jednom z našich Speciálů blázny a natáčeli jsme přímo v psychiatrické léčebně v Bohnicích. Tak už aspoň vím, co mě čeká…“ (smích)

Není to trochu schizofrenní, být na jednu stranu seriózní moderátor sportovních zpráv a na druhou stranu bavič?
„Trochu. Bylo pár kritiků, kteří mi vytýkali, že mám být seriózní a místo toho dělám šaška a zkouším si do pusy nacpat padesát fixů. Ale to je můj soukromý život. Proč bych nemohl dělat takovýhle pořad nebo mít vlastní kapelu. To, že někde předvedu vtipnou scénku, přece nezmění styl, jakým jako sporťák řeknu, že Sparta porazila Slávii. Navíc sport je přece taky zábava.“

Jaký humor je vám nejbližší? Poslední dobou totiž obecně začíná dostávat dost fekální podobu…
„To je pravda, humor už dochází. Všechno už tady bylo a je těžké vymýšlet něco nového. Takoví velikáni jako Suchý, Šlitr, Šimek, Grossmann, Voskovec nebo Werich se už asi nikdy nenarodí. Dnešní humor někdy přechází přijatelnou hranici vkusu, ale když se na to lidé dívají, tak po tom asi existuje poptávka.“

Jaký by byl váš recept na vtipnou kaši?
„Asi to člověk aspoň trošku musí mít v sobě od narození. Já byl rodinný šašek odmalička. Ovšem to ještě neznamená, že moje kousky okolí bavily… (smích) Tak je to s humorem i obecně. Snažili jsme se s Petrem pořad oživit a dát mu novou šťávu. Někomu jsme do noty kápli a někomu ne. Dělat humor je těžký, nikdy se nezavděčíte všem. A recept na vtipnou kaši? Asi je důležité, aby se člověk vším, co dělá, bavil. My prostě blbneme.“

A jak se vypořádáváte s kritikou?
„Jako každý chlap těžko, takže mě to mrzí a zamýšlím se sám nad sebou… Každopádně kritika je dobrá věc a bez ní by to taky nešlo. Takže zdravím všechny kritiky a přeju jim hodně zdraví a štěstí.“

Vy sám jste těch rekordů vyzkoušel bezpočet. Jaký je nejoblíbenější?
„Mám několik rekordů, kterých si vážím. Odmalička moc nemusím hmyz, takže jsem překonal sám sebe, když jsem do sebe nasoukal jedno velké saranče. Sice jsem si ho namočil do medu, ale i přesto chutnalo jako pomočená sláma. (smích) Nebo jsme jednou s Petrem snědli každý deset živých velkých moučných červů. Když se člověk překoná a kousne do toho, tak to křupne a vyteče z toho takové bílé mlíčko. A asi bych měl být hrdý i na to, že jsem vypil půl litru rozmixovaných žížal. Ale přiznávám, že to byl jen jahodový džus. Tohle bych asi nezvládl.“ (smích)

Lidé jsou někdy v honbě za rekordem schopni udělat neuvěřitelné věci. Nepřekračuje to někdy hranice toho, čemu se říká normální?
„Jsou to lidé, kteří se možná chtějí zviditelnit, ale na druhou stranu na tom třeba pracují odmalička, a je to pro ně dřina. Když někdo udrží na bradě 200 skleniček, tak to musel dlouho trénovat. Když si to vyzkoušíte na vlastní kůži, zjistíte, že to není legrace. Ale když už nic, tak to lidi aspoň pobaví. A smích léčí. Když se někdo u televize zastaví a zasměje se, tak mu třeba pomůžeme k tomu, že bude žít o den déle. A to je náš cíl…“

Autor: Leni kabeláčová
Foto Aha!: Martin Přibyl, archiv