Divoška Uršula Kluková (72) z Počátků: Sváděla jsem Krampola!
7 fotografií
Nespoléhá se ani na muže ani na stát. Herečka s nezaměnitelným hlasem Uršula Kluková (72) je samostatná jednotka. V 59 letech si udělala řidičák, hraje v seriálu Doktoři z Počátků, vykládá karty, stará se o kočku, psa a ještě k tomu má na starost byt v Praze a dům v Broumově. I přes pokročilý věk má energie jako elektrárna Temelín a nenechá se zlomit ani zdravotními problémy. Uršula je zkrátka nezničitelná jako její hlasitý smích
Když jsme se domlouvali na rozhovoru, měla jste virózu. Už je to lepší?
„Je. Marodit jsem začala o Vánocích, když jsem byla v Broumově. Nejdřív jsem dostala rýmu, pak jsem ztratila hlas a nakonec se mi to vrhlo na průdušky. Takže jsem vybrala troje antibiotika!“
Měla jste někdy něco takového?
„Myslím, že tohle jsem ještě nikdy v životě neměla. Já na tyhle věci netrpím. Klidně se pohybuju vedle nemocných, a nikdy nic nechytnu. Proseděla jsem a prokašlala celé noci.“
Takže místo toho, abyste si užívala volno, jste chodila po doktorech?
„Naštěstí jsem byla v Broumově a tam je můj výborný obvodní pan doktor, který mi udělal veškerá vyšetření. Podle testů zjistili, že mi nic není. A k tomu se mi udělala i vyrážka v obličeji. Takže jsem musela jít i na kožní. A tam mi paní doktorka říkala – paní Kluková, tak se na to vykašlete! Vždyť vy jste už slavná byla...“
Dáváte si na zdraví pozor?
„Na zdraví si dávám panáka!“
V loňském roce jste ale také měla problémy se zády.
„Měla jsem vyhřezlou plotýnku. A mám ji pořád. Ale zlepšilo se to.“
Kolik milimetrů to bylo?
„Sedm – v bederní části. Konkrétně čtvrtý a pátý obratel. Nejdřív jsem byla asi týden ohnutá. Dokonce jsem s tím hrála, protože jsem normální blázen. Bylo to ale hrozný, ale teď už jsem zase ve své kůži a se svou páteří.“
Naštěstí máte syna a ten se může o všechno postarat...
„No, tak já se celkem postarám sama. Jsem soběstačná. Dobrý je spoléhat se sám na sebe. Jsem na to zvyklá, protože od tý doby, co jsem se rozvedla a umřela mi máma, žila jsem vždycky sama, jen se zvířaty.“
V současné době máte nějaké domácí mazlíčky?
„Mám nově kočku i psa. Čivava se jmenuje Bobík Emanuel Kalíšek a britská kočka je Beca Luisa Emanuela. Musím přiznat, že mě úplně ovládli. A dokonale mi nahradili ty, co mi umřeli před dvěma roky.“
Podle čeho jste vybírala taková netradiční jména?
„To přichází postupně. Já si s těmi jmény tak trochu hraju. Jednou jsem třeba měla foxteriérku, která měla postupně deset jmen. A na každé slyšela.“
Smrt čtyřnohých miláčků vás musela hodně zasáhnout.
„Bylo to nečekaný a strašný. Každý mi pak říkal – už si, prosím tě, žádná zvířata neber. Jenže já nikoho neposlouchám. Půl roku jsem to tak zkoušela, a pak jsem zjistila, že bez zvířat to nejde.“
A zvykli si na sebe hned, nebo byly boje?
„Prvních deset dní to bylo hrozný. Měla jsem pocit, že to nezvládnu. Četla jsem mnoho knížek o soužití psa a kočky v domácnosti. Snažila jsem se podle nich řídit, ale nefungovalo to. Po chvilce se to nakonec vyřešilo samo a dneska to jsou největší kamarádi.“
Zvířata ale nemůžou dostatečně nahradit lidskou společnost. Nedělají vám ji vnoučata?
„Já nejsem babička. A myslím, že ani nebudu, protože ten můj kluk se k tomu nemá. Já po tom ale ani nijak moc netoužím. Jsem hlavně kmotřička Dominika z Broumova a jsem na to pyšná.“
Vídáte se s kmotřencem často?
„Kdykoliv jsem v Broumově, snažím se zaskočit na návštěvu. Je to hezký, když na vás myslí nebo když se na vás ptá. Akorát je fakt, že jsem téměř celý rok v Broumově nebyla. Je to taky hlavně tím, že hraju v seriálu Doktoři z Počátků. A když mám třeba jen tři dny volna, tak se nevyplatí tam jet. Navíc je to složité cestování, když musím s sebou táhnout ten svůj zvěřinec.“
Ale vždyť máte řidičský průkaz a autem to přece není zase až tak náročné…
„Udělala jsem si řidičák, když mi bylo 59 let a bylo to docela zábavný. Ale to ježdění mě moc nevzalo. Jsem docela sebekritická, a když vidím, že k tomu nemám vlohy, tak se do toho nehrnu. Hlavně je to strašně nebezpečný. Proto se bojím a jsem schopná jezdit hlavně v Broumově.“
Takže po Praze nejezdíte?
„Jezdila jsem. Ale teď mám auto v garáži v Broumově. Nejsem vyježděná. A rok jsem dokonce nejezdila. V Praze ho navíc ani nepotřebuju. A na zájezdy mě vozí.“
Zažila jste někdy nějaký karambol na silnici?
„Karambol naštěstí ne. Ale chcíplo nám na dálnici auto. Tak jsme šli do příkopu a čekali na odtahovku. A to bylo dost strašný. Nechci to ale zakřiknout, protože jsem pověrčivá.“
Věříte na pátek třináctého a černé kočky?
„Tak na kočky nedám, ale věřím třeba na kanály. Protože jsou železné a teče pod nimi voda, jsou tím pádem vodivé a vy si nesete v podvědomí spoustu obav. A může to někdo, kdo je na příjmu, zachytit a zneužít.“
V seriálu Doktoři z Počátků hrajete tetku Květu. Je vám prostředí vesnice něčím blízké?
„Vždycky jsem žila na venkově. Narodila jsem se na statku, kde jsem prožila prvních šest let života. Až pak jsme se přestěhovali do Broumova, což je malé město.“
Takže kdybyste nebyla vázaná na Prahu, přestěhovala byste se do Broumova?
„Myslím, že život je tam mnohem hezčí. V Praze jsem od roku 1974 a je to teprve dva roky, co jsem si tu zvykla.“
Dům v Broumově jste celý zrekonstruovala?
„To bych nezvládla. Mám ho teprve od roku 1994. Moje rodina tam ale bydlela celý život. Barák je hodně starý a je tak rozlehlý, že ho celý dát do kupy asi do smrti nestihnu.“
Ve starých stavbách se prý někdy vyskytují duchové. Věříte na ně?
„To určitě! Ale myslím, že tenhle dům mě má rád. A duchové taky!“
Rodiče v něm žili celý život?
„Celý ne. My jsme se tam nastěhovali rok po válce. Moje maminka se narodila v Rusku, táta v Rumunsku a já, když jim bylo čtyřicet, v Polsku.“
Pátrala jste někdy po svých předcích?
„Mám dokonce kroniku i doklady. Vážím si věcí, které byly. Tomu říkám kořeny. Dneska jsou lidi tak vykořenění, až to děsí. Vůbec si neváží svého původu, a to jim bere klid a duševní pohodu.“
O vás je také známé, že věštíte z karet. Vykládáte sobě, známým nebo i cizím lidem?
„Vykládám v jednom kadeřnickém salonu. Dělala jsem tam vždycky v pátek, ale teď, jak jsem hodně zaměstnaná a byla jsem nemocná, tak jsem to musela přerušit.“
Vysiluje takový výklad?
„Je to náročný. Myslela jsem, že si vezmu karty, někam si sednu a bude to hotový. Jenomže tak jednoduchý to není. Dělám výklad hodinu, a když mám za den tři lidi, jsem úplně vyřízená. Energii to tedy bere. A někteří lidé ji dokonce berou až moc.“
Vy jste na takové věci asi hodně citlivá…
„To jsem. Myslím, že jsem to měla už odmalička.“
Je možné, že jste to zdědila po mamince?
„Mít tak její povahu, to by bylo úžasné. Já to mám smíchaný i s tátou. Máma byla absolutní flegmatik. A když nešlo o život, tak nešlo o nic.“
Maminka zažila válku...
„Obě dvě! Táta byl přímo ve válce a byl z toho totálně na nervy. Já ho viděla poprvé, když mi bylo osm, a před tím si to moc nepamatuju. Od maminky jsem se ale hodně naučila. Máma nechtěla celý život pracovat. Chtěla být doma, ale musela dělat. Táta byl zase akurátní na práci. A ve mně se perou tyhle dvě věci. Že nechci pracovat. A když už dělám, tak chci, aby to bylo, jak to má být.“
Jste už v důchodu, takže byste měla nárok na nicnedělání!
„To jsem asi 15 let. Ale důchod mám průměrný, okolo 11 tisíc.“
Dal by se z toho vůbec utáhnout pražský byt a dům v Broumově?
„To určitě ne. V domě mám naštěstí nájemníky. Ti jsou navíc strašně moc fajn. Když něco potřebuju, tak mi se vším pomáhají. Uklízejí mi i v tom bytě. Já si toho nesmírně vážím.“
Ve vašem životě už není dlouho žádný muž, brala byste nějakého, abyste na všechno nebyla sama?
„Chtěla bych nějakého kamaráda, ale to by musel být někdo, koho znám léta. Já se na ty své vrstevníky dívám a nějak tam nic nevidím. Potřebovala bych někoho, kdo by se mnou něco zažil, aby nás to spojovalo. O lásce ale nemluvím. Spíš by šlo o takový přátelský vztah. Tomu bych se vůbec nebránila!“
A co třeba pan Jiří Krampol? Ten prý u vás dokonce jeden čas i bydlel.
„Já mu dokonce nadbíhala! Jirku mám ráda. Byl to můj první kolega v Praze a choval se ke mně moc hezky. Měli jsme spolu vždy takový bratrsko-sesterský vztah. Já po něm samozřejmě pomrkávala i jinak, ale on teda po mně rozhodně ne! Jenže Jirka je šťastně ženatý...“
Ale byl by to jinak ten ideální muž, o kterém jsme se bavili?
„No, ano. Známe se, máme spoustu společných zážitků. Jirka by se mi líbil. To bych si dovedla představit. No a teď si to Jirka přečte a za týden je u mě i s kuframa.“ (smích)
7 fotografií
