Mahulena Bočanová: Život se mnou není jednoduchý!

Proto chce svou dceru Marinu (5) chránit před showbyznysem, co to půjde. A co je jejím největším štěstím? Přece manžel Viktor Mráz…

Když jste zářila ve StarDance, Michael Kocáb prohlásil, že jste tanečnice, která zabloudila na dráhu herečky…
„Pravda je, že mě to neuvěřitelně bavilo, naplňovalo obrovským štěstím. Kdyby mi bylo o deset patnáct let míň, tak se třeba vykašlu na divadlo a dám se na dráhu amatérské tanečnice. Ale už je pozdě, jsem stará. Teď už to nemá smysl.“

Cítíte se na věk, který máte v občanském průkazu?
„Vůbec ne. Mám dojem, že je mi pořád tak pětadvacet. Ale je mi čtyřicet, a s tím se nedá pohnout. Na některé věci je už prostě pozdě. Kdybych chtěla tancovat mezi seniory na soutěžní úrovni, musela bych pět let denně tvrdě trénovat. A v pětačtyřiceti už bych byla opravdu srandovní.“ (smích)

Poslední čtyři měsíce vám spolkl StarDance. Jak vaši nepřítomnost nesl manžel, podnikatel Viktor Mráz?
„Manžel je zlatej. Viděl, že jsem šťastná, a přál mi to. Místo aby remcal, že pořád někde courám, jsem unavená, doma chcípaj kytky a lednička je prázdná, tak se staral o domácnost. Vážně před ním smekám, mou lásku k němu to ještě prohloubilo. Dokonce mi věnoval nádherný zlatý medailonek, kde je na jedné straně dcera Marina a na druhé moje foto s Jardou ze StarDance. On je mužský s velkým M. “

Zjevně jste ráda, že jste ho našla…
„Jéžišmarjá, on mi změnil život. Úplně ve všem. Pro ženskou mého ražení je v životě nejdůležitější najít člověka, který vás povede, kterého budete respektovat a se kterým chcete zestárnout. A Pánbůh byl na nás tak hodný, že nám dal ještě dceru. Co by si člověk mohl přát víc…“

Je pravda, že Marinu by nezapřel, jako by mu z oka vypadla. Nejste zklamaná, že nezdědila víc vašich rysů?
„To víte, že jsem byla, jsem ješitná. (smích) Když jsme zjistili, že budeme mít holčičku, měla se jmenovat Marika. Čekali jsme, že bude okatá a tmavá po mně, tak jsme dali raději jméno Marina, aby nebyla jak malá cikánečka. A narodil se blonďatý andílek. To se mohla klidně jmenovat Dežo, bylo by to jedno. Dneska jsem pyšná na to, že je modrooká blondýnka.“ (smích)

Prý během vaší účasti ve StarDance strávila dva měsíce na prázdninách u prarodičů v Kostarice…
„Ano, a teď s tím máme trochu problém. Mozeček jí přepnul na tamní řeč, takže já s ní teď musím mluvit španělsky. Ale je to výhoda, jazyky se do života vždycky hodí.“

Před časem jste čekali další miminko, ale dopadlo to smutně…
„To je život. Ale příroda ví, co dělá. Asi bylo něco špatně. Jsou to strašně smutný věci, ale s tím se nedá nic dělat. Už se nám to stalo ještě před narozením Mariny. Tenkrát to bylo hrozné. Ale teď mám zdravou, šťastnou dceru, takže všechny tyhle hrůzy snáším daleko líp.“

Budete se ještě snažit o dalšího potomka?
„Snažit se je zbytečné, nejlepší je na to nemyslet. Když Pánbůh dá, tak dá. Když ne, tak ne. To není na nás, na lidech. Mám Marinku, a proto jsem maximálně šťastná.“

Čím vám dělá největší radost?
„Když se něco naučí. Ona je totiž takový trdlo. (smích) Marina má téměř geniální paměť a obrovský talent na jazyky, ale motorika jí zatím dělá problémy. Moc jí nejde kreslení, ale včera se jí povedlo sluníčko. To byla taková radost. Navíc je hroznej mazel. Pořád mě objímá a říká: un abrazo, solo un, což znamená: jedno objetí, maminko, jen jedno. A pak se mě chytne a nechce se pustit. Nebo říká ve španělštině, jak to zná z těch romantických písní: kdybys mě opustila, nebudu mít pro co žít. A tohle vám řekne pětileté dítě. (smích) Zažívám s ní nádherné věci, to zná každá máma.“

Kdo ji víc rozmazluje?
„U nás nikdo, vedeme ji docela přísně. Speciálně potom, co se vrátila z Kostariky. Tam je přístup k malým dětem neuvěřitelně benevolentní. Tam děti smějí úplně všechno.“

A zaslouží si občas i nějaké plácnutí?
„Maximálně výchovné plácnutí na zadeček, ale já tohle moc neumím. Taky trefit se na ten miniaturní zadeček je dost těžké. Vždyť i moje ruka je větší. (smích) U nás se ani nekřičí. Marina na každé zvýšení hlasu reaguje dost vytřeštěně, protože na to není zvyklá. Stačí se jen ošklivě podívat, a už začne nabírat.“

Potomci známých tváří se v poslední době začínají objevovat v muzikálech i v televizi. Nezamíří Marina také tím směrem?
„Ježíši, to vůbec. Já ji budu chránit, co nejdýl to půjde. Nechtěla bych, aby měla s tímhle světem něco společného. Teď bude čím dál tím hůř. Když jsem začínala, tak ještě doba nebyla tak drsná a dravá. To ještě neexistovaly zlé bulváry, nešlo se přes mrtvoly. Teď už hodně přituhlo a ten život je strašně drsnej. Lidi chtějí být v showbyznysu, chtějí být známí a vůbec si neuvědomují, co to je. To má skutečně dvě tváře. Vyděláte hodně peněz, ale jste cvičená opička. Patříte všem a nikomu. To není nic pro Marinu.“

Prý byste z ní nejraději měla spisovatelku, aby seděla doma a vy ji měla na dohled…
„No. Jo. (smích) Protože bych chtěla, abyse mnou byla co nejdýl. Ale samozřejmě to jsou takový ty kecy. (smích) Ale chtěla bych, aby dělala něco, aby byla anonymní a unikla tomu kolotoči veřejného mínění, aby byla tvůrčí, mohla být doma. Myslím, že by jí to sedlo. Chtěla bych Marinu držet co nejdéle u nás na vesnici, v normálním životě.“

Vypadá to, že se o Marinu hodně bojíte.
„Úplně ve všem. Otěhotníte, a už se bojíte. Abyste to děťátko donosila, u porodu se bojíte, aby bylo zdravé, pak aby nemělo rýmu, žloutenku, aby ji nebolelo bříško, aby jí první láska nezničila život. Celý život se už jenom bojíte.“

Vy máte na slávu hodně skeptický pohled.
„Víte, začala jsem být známá jako desetiletá holka. A když si na to najedete jako malé dítě, tak vás to za prvé tak neokouzlí a za druhé časem zjistíte, že je to většinou jen na obtíž. Vaše neštěstí se řeší veřejně, nemáte soukromí, máte pokrytecké známé. Já nejsem typ, který by o to stál.“

Jak to snáší manžel? Život v showbyznysu, to jsou večírky, spousta mužských obdivovatelů…
„Můj muž si je myslím výrazně vědom své výjimečnosti. (smích) A navíc mě zná od šestnácti let, tak ví dobře, co mi imponuje na mužích. A protože je chytrej jak opice, tak ví, že je jen málo takových, jako je on. Dejme tomu žádní. (smích) Jsem šťastná, že mě potkal mužskej, kterej si se mnou ví rady a který má můj respekt. Není to se mnou jednoduché, protože jsem hodně svéhlavá, samostatná a dominantní.“

Když mluvíte o manželovi, celá záříte. Takhle jste si jako holčička představovala ideálního muže?
„Já jsem neměla ucelené představy. Vzpomínám si, jak jsem jezdívala tramvají a říkala si: Padesátej osmej člověk, který přistoupí, bude můj manžel. Takový ty holčičí kraviny. (smích) A přistoupil plešatej dědula…“

Diváci vás znali ze seriálu Rodinná pouta, který se teď nově přejmenoval na Velmi křehké vztahy. Kam jste zmizela?
„Do StarDance. Do seriálu jsem se měla vrátit od ledna, ale nejspíš k tomu nedojde. Mám teď příliš mnoho práce, takže bych chtěla trochu ubrat.“

Poslední čtyři měsíce života jste věnovala pořadu StarDance. Co všechno jste ochotna obětovat práci?
„Já skoro nic. StarDance byla výjimka, dělám jen věci, které mě baví a obohacují, jinak raději věnuji více času rodině. Myslím, že jsem prospěšnější, když Marině uvařím kaši s párkem, než když někde vydělám pár peněz. Život je hrozně krátkej, den má čtyřiadvacet hodin a já chci bejt máma. Chci být s Marinou a manželem, co nejvíc to jde.“