Lucia Šoralová: O ženatém Ondřeji Soukupovi už ani slovo!

Celý den jsem plakala...

Její hvězda přesto stále stoupá, v současnosti je oporou mnoha muzikálů. Platí však za to krutou daň, nedávno se zhroutila...

Když se na vás člověk podívá, má dojem, že jste malá křehká holčička…
„Vždycky mě překvapí, že mě takhle lidé berou. Dnes už se považuju za silnou osobu. Asi v sobě mám křehkou Lucku, která potřebuje politovat, ale i tu silnou ženskou.“

Vaše křehká vizáž musí v mužích okolo vzbuzovat ochranářské pudy.
„To ano. A to mi vyhovuje. Odpovídá to mé představě vztahu muže a ženy. Muž je ochranitel, schová mě pod svými křídly. Muž je ten pevný a silný, stabilní.“

Kdybyste měla sama sebe popsat, co byste o sobě řekla?
„Že jsem silnější, než jsem si kdy myslela. Ale současně jsem velmi citlivá, možná až přecitlivělá. A tahle kombinace vytváří různé velmi zvláštní životní situace, které dokáží překvapit i mě. Nedávno jsem si v muzikálu Johanka z Arku narazila a zranila zápěstí. Měli jsme jet na turné po Španělsku, na mě všechen stres dolehl, a já se složila. Celý den jsem plakala, vůbec jsem nebyla schopná přestat. Byla jsem jak malé ubrečené dítě. Takže jsem silná, ale všechno má své hranice.“

Vám se toho skutečně nakupilo hodně. Stěhování, nový muzikál Golem…
„Jo, hektické období. Vše přišlo naráz. Ale je to jedno z mých nejšťastnějších období v životě. Mám práci, kterou miluju, a začínám se stavět na vlastní nohy.“

Takže už natrvalo zakotvíte v Česku?
„Už dlouho mám v Praze podnájem a teď si kupuji byt. Tak už vám tady asi zůstanu. Časem bych k sobě možná chtěla přesunout i svoje rodiče. Teď vůbec víc přemýšlím nad reálnými věcmi. Vcelku mě to baví. Myslím, že až teď jsem dospěla. To je dost bída, je mi devětadvacet let.“ (smích)

Váš křehký vzhled se určitě podepisuje i na tom, jaké dostáváte role.
„Třeba teď v Golemovi mám roli křehké dívky Rebeky, ale v Johance dospěju ve velmi silnou ženu. Rebeku si užívám i proto, že mě vždy židovská kultura zajímala, a taky mi v žilách koluje pár kapek židovské krve.“

Dokážete se vůbec někdy rozčílit?
„Jsem cholerik, takže se dokážu rozčílit poměrně snadno. Ale jsem ráda, že to na mně není vidět. Vzplanu a vybouchnu rychle, ale za chvilku na to zapomenu… Některé lidi to přivádí k šílenství.“

Zmiňovala jste se, že jste dospěla. Jak se to projevuje?
„Mám víc zkušeností, takže už dokážu být nad věcí, mít nadhled. Navíc už se umím krotit… Někdy… A jsem schopná vzít život do vlastních rukou a normálně fungovat. Vztah s bývalým přítelem, který se o mě hodně staral, byl pro mě prodloužené dětství. Když to skončilo, tak jsem se musela osamostatnit. V noci jsem se budila zoufalstvím a řešila věci, které normální realistický člověk vůbec neřeší. Třeba kde mám schovaný rodný list.“ (smích)

Takže teď už tolik nepoletujete v oblacích?
„Teď musím hodně fungovat na zemi, jako nikdy v životě. Dřív jsem byla dítě a pak přerostlé dítě. Takže teď jsem dosedla dost tvrdě na zem. Zároveň se musím věnovat své práci. Je to velký nápor na psychiku.“

V devětadvaceti už má většina lidí děti. Nebijí už biologické hodiny na poplach?
„Mně ťukaly mnohem dřív. Ve dvaadvaceti jsem velmi chtěla, ale nějak jsem na to byla sama… Přání se ale většinou plní, a tak za několik měsíců otěhotněla máma. Bráchovi Timotějovi je teď šest let, ale mně se od té doby žádné biologické hodiny neozvaly. Jednou dítě chci, ale nevrhám se do kočárků.“

Máte možná nejhektičtější období svého života, ale paradoxně tvrdíte, že je nejlepší ve vašem životě.
„Protože dělám, to co chci. Nejhůř v životě mi bylo asi na škole, kdy jsem zažívala největší stres. Pamatuji pocit, kdy jsem odmaturovala a odcházela ze školy. Cítila jsem se hrozně lehká, jako kdybych měla dvě kila a mohla vzlétnout. Nejlepší bylo, jak nám vysvětlili, že tak báječné a bezstarostné období už v dospělosti nezažijeme. Teď je mi skoro třicet, zažila jsem spoustu věcí i spoustu krizí, ale nic tak tíživého jako období povinné školní docházky.“

2.12.2006