Heidi Janků: Alkohol jí zničil dva vztahy! A sama má nevyléčitelnou chorobu!

Heidi měla a má stále velmi pestrý život, přesto se ale najde sen, který by si zpěvačka přála splnit. „Chtěla bych mít ještě větší hit, než je Když se načančám,“ smála se. Deníku Aha! se svěřila se svými tužbami, vzpomínkami, radostmi i starostmi, které jí život připravil.

O VAŘENÍ

Fanoušci vás mohli vidět vařit v televizi, jaká jste kuchařka?

„Já bohužel nejsem excelentní kuchařka. Do tohoto pořadu jsem se dostala vlastně z donucení. Byla jsem u pilotního dílu, po kterém jsem věděla, že už nechci. Po roce jsem jim to s díky odmítla, ale teď jim vybouchl kuchař a (producent) Petr Lesák mě strašně přemlouval, tak jsem do toho šla. Jinak se díky práci stravujeme hlavně v restauracích, protože jsme s manželem pořád na cestách.“

Jaké jídlo máte nejraději? Hřešíte něčím?

„Já jsem masožravá rostlina a nemám ráda sladké, raději slané. Miluji brambůrky a na podzim dělám pořád bramboráky.“

O MANŽELOVI

S manželem jste spolu téměř třicet let, máte nějaký recept na šťastné manželství?

„Myslím si, že žádný neexistuje. Je těžké napasovat k sobě dvě rozdílná individua. Ráda říkám, že i můj muž mě hledal padesát let. On hledal velmi intenzivně. (smích) My jsme si sedli ve všem, měli jsme i podobné osudy. Mně umřela maminka v 11 a jemu ve 14 letech. Máme stejný smysl pro humor. Když jsem Ivoše poznala, byl to pro mě vzor všeho. Byl to pro mě nejen partner, ale i manažer, učitel a tak trošku možná i suploval funkci otce, se kterým jsem měla špatný vztah. Jemu se líbilo, že jsem byla jako houba, která všechno nasaje. Jedna rada, jak udržet manželství, je kompromis a pokora k tomu druhému.“

Uměla jste si představit v těch dvaceti letech, jak bude váš vztah vypadat za dvacet let, když je mezi vámi téměř třicetiletý věkový rozdíl?

„Já jsem tenkrát byla tak zamilovaná, že jsem nad tímhle vážně nepřemýšlela. Lidé si mysleli, že jsem zlatokopka nebo tak něco. Jenže mně bylo hezky, tak jsem to neřešila. Ivoš byl tenkrát strašně na ženský, mohlo to klidně skončit z jeho strany, ale taky už asi zmoudřel a chtěl se usadit.“

Řekl vám někdy, čím jste si ho udržela?

„Ne, to mi nikdy neřekl, ale on rád říká, že je strašně důležité, aby pro člověka byl jeho protějšek atraktivní. Hlavně tenkrát se nastartovala ta naše kariéra, takže se nám to povedlo ze všech stran.“

O DĚTECH 

V mládí jste byla na potratu a pak jste už nemohla mít děti, nemrzí vás, že jste děti nikdy neměla?

„Je to hrozné říct, ale nemrzí. Přitom děti miluju a často pro ně vystupuju. Víte, kvůli špatnému dětství, kdy po smrti maminky táta výchovu nezvládal, jsem podvědomě měla strach, abych nezklamala tak, jako zklamal můj otec. Navíc já jsem vyvdala dvě vnoučata – Jakuba a Lucku. A už jsem i prababička. Jakub má dvouletou Ellu. Jsou teď na prázdninách v Česku, ale jinak žijí v Číně. Takže já vlastně nejsem sama jenom s manželem, mám rodinu.“

Neuvažovali jste někdy o adopci?

„Ne, to ne. Když to nešlo, nešli jsme proti přírodě a vzali to tak, jak to je. Navíc pro samou práci by se dalo říci, že jsme si ani nevšimli, že život běží…“

Vy jste byla před Ivo Pavlíkem už jednou vdaná…

„Ano, ale to bylo relativně krátké manželství. Myslím si, že tenkrát to byl útěk od mého otce ke klukovi, který bydlel s maminkou – a ona byla skvělá. A já maminku už neměla. Žili jsme u ní na psí knížku, a to se tenkrát nenosilo, takže jsme se brali jenom kvůli sousedům, kterým se to nelíbilo. A pak jsem potkala Ivoše…“

Jste s prvním manželem v kontaktu?

„Ne, on mi nikdy neodpustil, že jsem ho opustila. Tenkrát jsem začala zpívat, a i když mě strašně podporoval, tak když ten člověk není z branže, je to těžké. Navíc on rád pil, a já to z domova nesnášela, táta se pití také nebránil. Tenkrát ho to hodně vzalo.“

O NEMOCECH

Ve věku vašeho manžela trápí lidi spousta nemocí, jak je to u vás?

„Já mám dlouhodobý problém s tlustým střevem, člověk nemůže jen tak něco sníst, těžko si pak dokážete představit ty zažívací problémy. Ivoše také trápí spousty věcí. Jenže my se tomu nepoddáváme, jsme pořád na cestách, mezi lidmi. Prostě žijeme. Takže si nemoci příliš nepřipouštíme, ale samozřejmě se hlídáme.“ 

Co děláte pro svůj vzhled?

„Mně je hloupé říct, že nic, ale já fakt nic nedělám! (smích) I Ivoš mi říká, ať aspoň trošku cvičím, že mám břicho, ale já cvičení nesnáším. To raději nejím. Ale teď vážně. Určitě díky genům vypadám tak, jak vypadám, chronický zánět tlustého střeva nese také svůj podíl, nemůžu jíst všechno. Pleť mám podle mě pěknou díky tomu, že nekouřím. Ale zemská přitažlivost je strašná mrcha, takže jednou určitě podstoupím nějaký zákrok, ještě nevím kdy. Věřím, že stejně jde všechno zevnitř.“

O MAMINCE

Mluvíte o tom, že máte dobré geny, vzpomenete si ještě na maminku?

„Tak samozřejmě, na maminku se nedá přeci zapomenout, navíc mně bylo jedenáct, takže už jsem byla dost velká. Mám veselou povahu po ní. Pořád se směju, až to někomu může lézt na nervy. Ona byla také taková, nikdy nezkazila žádnou legraci. Navíc tady mám na návštěvě tetu Ludmilu, její sestru, takže ty rysy tam pořád vidím. Ona se také podílela trošku na mé výchově, snažila se pomoci.“

Zlobila vás někdy maminka?

„Ona byla učitelka hudby, nutila mě hrát na klavír. Já raději zpívala. Klavír mi nešel a nebavil mě. Jenže mamka nešla daleko pro ránu, proto když jsme cvičily, tak na jedné straně klavíru byl kapesník a na druhé důtky. Ona seděla vedle mě a vždycky, když jsem řekla, že už nechci hrát, tak mě sekla a říkala: A budeš cvičit!“ (smích)

Umíte tedy dnes hrát na klavír?

„Nééé, bohužel zemřela dříve, než mě dotáhla dál.“

O BLÍŽÍCÍ SE PADESÁTCE

Letos oslavíte padesátku, co se bude dít?

„Já myslím, že nic moc. (smích) Především se přestanu dívat do občanky. Ale samozřejmě tohle se musí oslavit, takže už na tom teď pracuji. V našem místním divadle udělám malý koncert a oslavu. Se Stano Šimorem jsme vymysleli takový nějaký »restart Heidi«, která se ukáže na pódiu v trošku jiném světle. Ne uskákaná a malinko infantilní, ale už zralejší Heidi. Ráda bych pozvala i lidi, se kterými jsem spolupracovala již dávno i teď. Uvidíme, jak to všechno vyjde.“

Je nějaký speciální dárek, který byste si k padesátce přála?

„V tomhle věku už na ty hmotné dárky nejsem. Všechno vlastně mám. Strašně bych si přála mít ještě větší hit než Když se načančám, ale to je spíš takový sen.“

Jak vznikal rozhovor

S Heidi jsem se sešla u ní doma v Uhříněvsi, kde bydlí se svým manželem Ivo Pavlíkem. Seděly jsme spolu v útulném obýváku a povídaly a povídaly. Heidi má doslova nakažlivou, věčně dobrou náladu, vyzařuje z ní neuvěřitelná pohoda a štěstí. Navíc se pořád směje, takže se mi nechtělo vůbec odejít.

Pan Pavlík byl celou dobu ukryt nahoře v domě i s tetou Ludmilou, která se o Heidi po smrti její maminky starala a která je nyní u nich na návštěvě, ale na focení přišli dolů. I přes svůj věk pan Ivo překypuje energií a hlavně vtipem.

Fotogalerie

5 fotografií