Ludmila Pelikánová, komunistická recitátorka z Křesla pro hosta: Nešťastnice, která skončila v blázinci!

Pozdější generace z ní měly legraci – nejvíce ta současná, která ji objevila díky internetu a vzpomínkovému vysílání České televize, v němž »zazářila« v pořadu Křeslo pro hosta. Životní osud dnes vysmívané umělkyně byl ale spíše smutný.

Špatná herečka

Pelikánová, provdaná Vlasáková, byla nejen členkou Divadla na Vinohradech (1945 až 1981), ale hlavně recitátorkou. Coby herečka totiž prý byla velmi špatná. „Svým způsobem byla nešťastná, protože asi chtěla hrát, ale to dost dobře nešlo. Nebyla to dobrá herečka,“ vzpomněla ve svých pamětech Jiřina Švorcová (✝83).

Jinak to ovšem byla obětavá a přátelská žena, který nežila ve šťastném manželství. Na zájezdech nejčastěji recitovala revoluční díla sovětských a českých básníků. Napsala odborné knihy O přednesu (1942), Recitace, nástroj a zbraň (1962) a Pár slov k recitátorům (1984).

Coby členka KSČ byla politicky velmi angažovaná. Získala titul zasloužilá umělkyně (1965), Státní cenu (1953), Řád práce (1962) a poděbradskou Křišťálovou růži (1977) za poezii, byla členkou Svazu dramatických umělců.

Lidé se jí posmívali

Dnes je Pelikánová slavná snad už jen mezi recesisty. To přiznávala i Švorcová. „Byla zvláštní. Obdivovala jsem její píli, rozsah repertoáru a co všechno tomu věnovala. Poezie byla její celoživotní dílo. Nešťastné ale bylo, když ji Zelenka (normalizační ředitel Čs. televize – pozn. red.) pozval do pořadu Křeslo pro hosta, to skutečně nešlo,“ uznala.

„Často recitovala básně o Leninovi, hlavně báseň Lenin žije. Vystupovala takovým způsobem, že jsem se po celou dobu skutečně ohýbala smíchy,“ glosovala Křeslo třeba i textařka Gábina Osvaldová.

Zhroutil se jí svět

Po sametové revoluci 1989 se Pelikánové zhroutil svět. Přeludy a psychózou však trpěla prý už předtím. „Mám dojem, že skončila tak nějak podivně. Pamatuji si, že na jednom z posledních zasedání (Svazu – pozn. red.) tady v Praze ke mně přišla a řekla: »Jiřinko, my tu budeme přespávat?« Už nevěděla, kde je a co se kolem ní děje,“ napsala do knihy Švorcová. Podle dostupných informací Pelikánová dožila na uzavřeném oddělení psychiatrie v PrazeBohnicích, kde roku 1994 zemřela.

Pelikánováv Křesle prohosta (1985):

Kdyby člověk nemyslel na vlast, nemohli by v jeho repertoáru figurovat básníci, kteří dokázali říci kategorické NE každé té orientaci imperialistické a kapitalistické. Takový Stanislav Kostka Neumann, Jiří Wolker, Marie Pujmanová.

Opravdové štěstí je, můželi si člověk říci: Snad jsem udělal kousek práce pro lidi, pro mír, pro tyhle dvě nanejvýše milované země, o nichž a o jejichž armádách mluví v básni Dukla Ivan Skála:

„Myslíš na chrabré krasnoarmějce, celá ta léta myslíš na ně. Veselé jako kvítek na ťubetějce. Patříte spolu k jedné straně, ty půjdeš navždy za nimi odhodlaně, aby ses dějinami nevláčel za cizím vozem hlavou dolů. Aby sis vždy svůj chleba namáčel uprostřed svých, u společného stolu. Patříte spolu navždy k jedné straně, ta jistota je mocnější než zbraně, ty víš to, ty to víš, ty vděčně myslíš na ně...“

Fotogalerie

4 fotografie