Herečka Květa Fialová (80) v nejupřímnějším rozhovoru, jaký kdy poskytla - Už se zase vídám s manželem! V minulém životě pomáhala v Africe, v budoucím bude žít na rostlinné planetě

Tato svérázná optimistka, která se setkala s dalajlámou a kvůli svému znásilnění ruskými vojáky zanevřela na sexuální život a heterosexuální muže, si odskakuje do svého vlastního světa, mimo tuto zemi a čas, komunikuje se záhrobím v příštím životě, hodlá žít na rostlinné planetě.

Žijete už několik staletí, pamatujete se na svůj minulý život?
„Byla jsem v Africe na misi, abych pomáhala místním lidem. To je vše, co vím.“

Co byste chtěla dělat v příštím životě?
„To už mám naplánované, i na jaké planetě po smrti budu, a to na rostlinné planetě.“

Budete tedy květinou?
„Ne, chci být zas člověkem. Na rostlinné planetě je tak silný vzduch, že lidé jen dýchají a nemusí mít potravu, pití, nic. K životu stačí jen síla vzduchu, slunce, měsíce a hvězd. Máme tam krásné bydlení, staráme se o hudbu, malířství a podobné záležitosti. Smrt je tam také vyřešena a trvá 14 dní. Ten, kdo má odejít ze světa, průhlední a pak se rozplyne. Takže nejsou žádné hřbitovy. Fysis tam neexistuje, člověk jednoduše vymizí a opět se narodí. Buď na své rostlinné planetě, anebo na jiné. Děti se sice také narodí tím drastickým způsobem jako tady, kdy je vyrábějí sexuální turisti. To je kurevník, řečeno slušně. Ale jejich plození neprobíhá tím nepříjemným a ošklivým provozem. »Oni« (ukazujíc nahoru) rozhodnou a pošlou vám Aničku nebo Berušku nebo koho budete chtít, a vy ji vychováte.“

Vás potřeba stravovat se obtěžuje?
„No jistě, je to nepříjemné. Jíst je zbytečné. Musíte to jídlo vařit, chodit do těch kaufhausů. Řešit, co se zlevnilo a co ne, co je dražší a levnější. A co je bio a co ne, ale to je nesmysl. Půda může být bio, ale z nebe na ni beztak padá nebio, takže to je vše jen dražší podfuk.“

Neříkejte, že není nic, co by vám chutnalo a vy se těšila, až si to zas dáte?
„Nejsem mlsná. Když mám hlad, tak si vezmu chleba nebo něco podobného. Kdyby byly pro lidi granule jako pro mého kocoura, tak to sežeru, když mám hlad, abych existovala, když je tahle planeta tak blbá, že musíme jíst a vyživovat ten odpad. To tělo, které po smrti buď zakopeme, nebo spálíme, ale je to pracné a zbytečné. Kdybychom se mohli také rozplynout, bylo by to lepší.“

Často jste v kontaktu se svou zemřelou maminkou, sestrou, kamarádkou Karolínkou Slunéčkovou a nyní i se svým manželem.
„Ano, ten mi zemřel, takže se vídám už i s ním. Viděla jsem ho tam. Byl moc šťastnej, protože se zbavil toho odpadu, který pro něj kvůli Alzheimerovi byl doslova klecí.“

O čem jste si se svým mužem povídali naposledy?
„O ničem, protože už vůbec nevnímal. Byl v té kleci, která to jeho duši nedovolila.“

Já měla na mysli váš posmrtný hovor. Jak probíhal?
„Byla se mnou u toho moje Batulka (pozn. redakce: Dana Batulková), která také chtěla mluvit se svojí babičkou a zjistit, proč umřela. Mně sice také píše ruka, ale nezneužívám to. Spojily jsme se přes internet s jednou paní, která žije v Německu a také jí píše ruka vzkazy zemřelých bytostí. Ona vyvolala duši mého muže a pak mi to tlumočila. Říkal, že teď už je šťastný a je rád, že se mi daří. A také se mi omlouval za to, že mě chtěl k sobě a já tak málem umřela.“

Odpustila jste mu?
„Ano, já to chápu. Dlouho jsme spolu totiž nemluvili a nevnímal mě, tak byl šťastný, že konečně může. Nakonec mě tu ale nechal.“

Se svými drahými se setkáváte nejčastěji ve snu. Jste si jista, že je to skutečné, anebo to je jen přání vaší mysli?
„Je to i praktické, protože u toho mohu spát. Nevím, jestli je to pravda, nebo chiméra, ale to je jedno. Když vám někdo říká, že vás miluje, možná je to také chiméra. Nemusí vám lhát, třeba je to jeho chiméra, třeba věci nejsou tak, jak my je víme. Je na nás, čemu uvěříme.“

Těšíte se, až se s maminkou, sestrou, Karolínkou a svým mužem tam nahoře znovu potkáte?
„Ano, ale jsem s nimi pohromadě už teď a je pravda, že je zneužívám, kdykoliv mám něco důležitého nebo jdu na divadlo. Říkám jim: »Jste tam, tak makejte, makejte, trošku mě pomožte, protože já to sama nezmáknu.« Kolikrát se já flákám a oni pracují za mě a na pódium mě vyslali jen jako loutku.“

Říkáte, že jste za svůj život naplnila svou stodolu zážitků a zkušeností. Co s ní teď děláte? Jak probíhalo její plnění?
„Já jsem se moc nehonila, ale stodola byla prázdná, tak jsem ji musela nějak naplnit. A teď už je plná. Už si jen z toho beru ten extrakt, a proto se mi žije tak dobře. Když z těch hroznů udělám víno, je to doslova archivní víno mého života.“

Je něco, co byste ještě chtěla přidat do své »stodoly«?
„Ne. Teď už mám jen radosti, už jen piju to víno.“

Takže neexistuje nic, co byste chtěla do smrti ještě udělat anebo stihnout?
„Koukáte na mě, jako že už průhledním.“

To ne, naopak jsem překvapená, jak jste plná života. Obzvlášť po těch zdravotních komplikacích.
„Třeba bych ještě chtěla stihnout kafe v Paříži. Možná ještě něco přijde, co se mi doposud nikdy nepřihodilo.“

Daní za váš vysoký věk je i to, že lidé okolo vás umírají...
„Ano, mám kolem sebe mrtvé lidi. Karolínka, kterou jsem měla velmi ráda, se nedožila ani padesáti. Ale zas jsem za tu dobu poznala tolik nádherných lidí, se kterými jsem mohla hrát divadlo anebo se s nimi přátelit. Život je zázrak. Já vím, že i tam nahoře je to úžasný. Tady nám akorát všichni říkají, jaká je to tam hrůza a že tady je to lepší. Ale jen proto, že by pak lidé páchali promptně sebevraždy.“

Jaký máte názor na sebevraždu?
„Člověk sice spáchá sebevraždu, ale jelikož samozřejmě žije dál, tak si zpětně říká: »Proč já blb jsem se kvůli tomu vůbec trápil, vždyť to byla blbost.« Sebevražda není dobrá věc, ale pokud se za války zabil člověk, aby třeba někoho neprozradil, a věděl, že by neměl tu sílu obstát při mučení a mohlo by kvůli tomu zahynout více lidí, tak to mi nevadí. Anebo pokud je někdo nevyléčitelně nemocný a už má jen bolesti, tak je to také v pořádku. Ale jinak mi to přijde příliš sobecké. Pokud třeba krásná mladá holka skočí z mostu kvůli nějakému heterosexuálnímu volovi, tak to je hrozné.“

Nemáte ráda heterosexuály, a přesto jste byla dvakrát vdaná?
„První muž mě přemlouval k tomu ošklivému procesu, že prý se mi to bude líbit a že si zvyknu. Ale já si nezvykla a rozvedla jsem se. Nemohla jsem to s tím heterosexuálem už ale vydržet, tak jsem se na nějaký čas odstěhovala na hřbitov do márnice. S Pavlem jsme ale měli krásný oduševnělý vztah, byl tolerantní a sex jsme měli jen tenkrát kvůli početí Zuzanky. Já ho totiž nesnáším. To se nedá, že by byl dominantní, chraň pánbůh. Já se jím nikdy nezabývala. Mí gayoví kamarádi to chápou, a proto se s nimi přátelím.“

Zažila jste několik politických režimů, jste nyní v České republice šťastná?
„Zažila jsem Masaryka, Hitlera, Gottwalda, všechny ty vrahy, Stalina. A teď toho vola Klause a další hovada kolem něj. Měla jsem ale to štěstí, že když jsem přišla k Werichovi, tak tam byl Havel kulisákem. To byl úžasný člověk. Bydleli tady přes cestu, protože se za Wericha v divadle ABC udělalo družstvo. On ani já jsme neměli kde bydlet, tak tady divadlo postavilo čtyři baráky. Bydlel tu i Zelenka, otec toho mladého Zelenky, co píše ty sexuální hry. Je to brilantně napsané, ale mě ten nepříjemný proces odpuzuje. Žiju ve svém světě.“

Jaký je ten svět, ve kterém žijete?
„Nádherný, každá minuta je zázrak a dar. Furt máte nabízený catering, furt je plný stůl darů. Někdo si to nabere všechno a akorát se mu z toho udělá špatně, protože se připije a přežere. Musíte si jenom zobnout a dobře to míchat.“

Povězte nám o svém čarování.
„Nemám žádné rituály. Čarování je věřit a milovat. Svět, všechno, mravence, vlka. Lidi nechápou, že svět neexistuje. Že je pouze v našich myslích, jak co prožíváme. Oni si ale myslí, že nám všechno musí donést před čumák. Jenže každá situace může být vnímána sto lidmi pokaždé jinak.“

A naším darem je vnímat vše co nejpozitivněji a snažit se obohatit svou duši.
„Ano, je krásné, když jde naproti vám negace, která chce negaci, čili střet a konflikt. A vy k ní půjdete s pozitivem: »Negace, ty má milovaná, pojď do mé náruče.« Ona se tak lekne, až se změní v pozitivum. To vy víte velice dobře, už si začínám všímat, že nejste úplně debilní. Máte krásnou duši.“

Děkuji. Mimo jiné také vykládáte karty.
„Ano, ale nejsem ortodoxní ani v tomhle. Některá kartářka může být psycholog nebo může vidět nějaké fluidum kolem vás a od toho vše odvodit. Já si také někdy ráno vytáhnu kartu, ale když je blbá, tak si vezmu jinou. Přeci nebudu žít den s ošklivou kartou, ale s tou krásnou, kterou jsem vyměnila. Když od »Nich« (ukazujíc nahoru) dostanete přes držku, tak si řeknete, že to je dobře. Vždyť váš nepřítel je pro vás větším bohatstvím než váš přítel. Přítel vám říká: »Jsi úžasná, krásná, chytrá.« Ale neřekne vám: »Hele, neblbni, jsi trochu kráva, když si tohle myslíš. Chováš se jak hovado.« A to je pro vás mnohem lepší, posune vás to. Vždyť vy to víte, to už jsem si na vás všimla. Vážně nejste kráva.“

Opět děkuji. Vy se smrti nebojíte. Dokonce jste si už připravila i garderóbu pro svůj odchod.
„To je jen žert. My s Naděnkou Konvalinkovou děláme přehlídky pro tři výtvarnice a já i v domovech důchodců, kde se to víc hodí, i když to neradi slyší, říkám, že tenhle model je do hrobu a že má čepičky na uši kvůli červíčkům a tenhle zase do krematoria, protože je lehčí a tam bude vedro. Beru to zábavně. Smrt je jediná jistota na tomhle světě. Musíme žít tak, abychom měli čistý, uklizený stůl. V bytě ne, jak vidíte, ale na tom stole ano.“

Takže jste nad tím vážně neuvažovala a svůj pohřební model ještě vybraný nemáte?
„Ne, tím se nezabývám.“

Jakou byste dala našim čtenářům radu pro dosažení vnitřního klidu?
„Přijmout, poděkovat a zvládnout. A nekecat Jim do toho. Je to strašně jednoduchý.“

Jak vznikal rozhovor

Dohodnout si rozhovor s Květou Fialovou není žádná hračka. Ne snad proto, že by se jí nechtělo, ale proto, že na rozdíl od svých osmdesátiletých vrstevníků, kteří mají velkou práci s tím, aby vůbec nějak svůj volný čas smysluplně zaplnili, tato energická dáma hraje každý den v divadle, a ještě stíhá natáčení, módní přehlídky, besedy v domovech důchodců a mnoho dalšího.

„Takhle plný diář mám už několik staletí, takže jsem si na to tempo zvykla a zvládám to,“ říká naprosto samozřejmě.

Pozvala mě na návštěvu do svého dejvického bytu, který je včetně stropů snad do každého centimetru zaplněn všemožnými dary, suvenýry a hracími strojky. „Čínský market je božský,“ směje se a pouští bílého medvěda s barevně blikajícími křídly, který hraje na housle píseň Tichá noc.

Už při našich předchozích setkáních jsem ihned zjistila, že se tato křehká a velice éterická herečka, která nesnáší sport, politiku a sex, s ničím nepáře.

„Už si začínám všímat, že nejste úplně debilní. Máte krásnou duši,“ složí mi po pár minutách naší konverzace svou osobitou poklonu. A já skládám poklonu jí, jelikož takovou osobnost člověk často nepotká.

26.6.2010 12:00