Spolužák zesnulého zpěváka Jan Pleml: Pili jsme i na základce

Honzo, jak si Petra vybavujete ze základky? Bavil ho třeba zpěv?
„To vůbec. Nikdo ze třídy nemohl později pochopit, proč se na to dal. Nijak se tímhle směrem neprojevoval, a dokonce si dovolím tvrdit, že jsem zpíval líp než on. Až na průmyslovce ho to nějak chytlo.“

Byl ve škole vzorňák?
„Právě že vůbec. Já, Petr, Vozáry (Mukův pozdější spoluhráč z Oceánu – pozn. red.) a Michal Šveců jsme byli největší sígři široko daleko. Syčáci, gauneři. Byli jsme parta průšvihářů. Zničehonic jsme se třeba zvedli, odešli z hodiny a sedli si do jiné třídy, kde měli hezké holky. Nešlo s námi hnout.“

Kdo té vaší partě velel?
„Často jsem ty rošťárny inicioval já, ale Petr se vždycky ochotně připojil.“ (smích)

Pamatujete si na nejhorší průšvih Petra Muka?
„Že nás často načapali na záchodě při kouření, to bylo normální. Ale teď jsem si vzpomněl na jednu raubírnu. Seděli jsme v lavicích po třech, uprostřed vždy holka, po stranách kluci. Bylo to kvůli tomu, abychom my pánové dohromady nedělali bordel. Jednou před vyučováním jsme s Péťou zašli na pár panáků a piv, a tak se mu při hodině chtělo močit. Vytáhl svůj nástroj a kompletně tu holčinu pokropil, halenku, sukni i nohy. Byl z toho hrozný poprask, ta holka ho dokonce obvinila ze sexuálního obtěžování. Už jsme byli v osmičce, ale naštěstí se ten případ nevyšetřoval. Nakonec z toho vyvázl ještě dobře – dostal dvojku z chování. Bylo to před pololetím, takže na konci mu ji smazali.“

Vy jste už na základní škole pili?
„Jasně, od třinácti jsme spolu chodili do hospody, nejčastěji do podniku zvaného R.O.H. u školy na Palackého náměstí. Já už tehdy mluvil hrubým hlasem, takže mi vždycky nalili i pro kamarády. Pivo bylo levné a peníze jsme vždycky nějak sehnali. Do školy jsme pak chodili opilí docela často. Až časem jsme všichni zmoudřeli.“

Byl Petr holkař? Balil dívky na zpěv?
„Na holky byl, to jo, ale že by je nějak střídal, to zase ne. Každý jsme měli ve třídě svou lásku, Péťa Janu Pokornou. Časem se pochopitelně rozešli, když šel na průmyslovku a ona taky na jinou školu. A co se týče toho zpěvu: on v něm opravdu zas tak moc nevynikal, na balení holek to nebylo. A učitele hudební výchovy stejně jako my nenáviděl. Choval se k nám strašně, a tak jsme mu za trest párkrát pomazali kliku dveří od kabinetu lejnem.“

Petr Muk trpěl depresemi. Býval už v mládí zasmušilý?
„Toho jsem si nikdy nevšiml. My spolu dělali spíš syčárny, než abychom rozebírali svůj duševní stav.“

Vídali jste se i po základce?
„Každý se vydal jinou cestou, takže už jsme se neviděli tak často, ale do osmnácti byly naše vztahy ještě intenzivní. A později, když koncertoval, mi posílal lístky. Když pak čas od času přijel do Budějovic, sedli jsme si a zavzpomínali na staré časy. Nikdy mu nestoupla sláva do hlavy, zůstal normálním člověkem. To jsem na něm obdivoval.“

Kdy jste ho viděl naposledy?
„Asi před čtrnácti dny jsme měli školní sraz po třiceti letech. Petr dorazil. Moc jsem s ním nepokecal, protože se na něj slétly všechny holky ze třídy, a navíc jsem byl krátce po operaci hlasivek, takže jsme prohodili jen pár vět, když jsme se potkali u pisoárů. Dal si ten večer pořádně do nosu. Já sám vypil skoro čtyřicet piv a do Petra to padalo ještě rychleji. A když jsem po šesté hodině ranní šel domů, pořád se neměl k odchodu. Opravdu se náramně bavil. Nevěděl jsem bohužel, že ho vidím naposled.“

Jak jste na zprávu o jeho smrti reagoval?
„Volala mi to moje paní. Nechtěl jsem tomu věřit. Hned jsme se obvolávali se spolužáky. Večer jsem se pak ze žalu opil. Je to strašná věc, co ho potkalo.“

Chystáte se s třídou na pohřeb?
„Určitě pojedeme všichni a složíme se na věnec. Ale doufám, že bude nakonec pohřbený tady v jižních Čechách. Přece jen by ho táta měl mít u sebe. Je už starý, a tak by nemohl jezdit navštěvovat synův hrob v Praze. To by si Petrova mladá žena měla uvědomit.“