Otevřená zpověď Jana Kočky (42): Ano, účastnil jsem se vydírání

Pracovní den po boku muže, kterého mnozí považují za mafiána – takovou dobu strávilo Aha! s Janem Kočkou, bratrem zavražděného Václava Kočky mladšího (†40). A během tohoto pracovního dne proběhla i řada rozhovorů s Janem Kočkou. Výběr toho nejzajímavějšího přinášíme dnes. Povídali jsme si o zbraních, pověsti mafiána, penězích i o jeho hříších.

Den s »mafiánem«: Redaktor deníku Aha! v patách Janu Kočkovi

Jak se vám žije s cejchem mafiána?
„Proto s vámi sedím, a proto jste se mnou byli jeden den, abyste poznali, jaký já jsem mafián. Je to mýtus, který se okolo nás vytvořil. Zčásti také proto, že jsme se k tomu odmítali vyjadřovat, protože na nesmysly se prostě nereaguje. Všechno to vydírání, podvody, údajné vraždy, to vše jsou nesmysly. I když jednou jsem se vlastně účastnil vydírání.“ (usmívá se)

Povídejte...
„Vydíral mě Jan Kočka. Honzu Kočku, tedy mě, vydíral Jan Kočka. To za mnou přijel kamarád a povídá: »Hele, za mnou někdo přišel pro výpalné, tvrdil, že se jmenuje Honza Kočka a měl s sebou nějaké divné lidi.« Tak jsem jel na benzinku, kde se měly peníze předávat, i s tím mým kamarádem. Přijel tam takový chlapík se sedmi frajery. Řekl jsem jim, že já jsem Honza Kočka, a jestli s tím mají problém, zvednu telefon a do pár minut se tam sjede celá moje rodina, která mi to dosvědčí. Nasedli do auta a z výpalného nic nebylo. Já se nikdy vydírat nenechal. Když jsem měl nějaký problém, tak jsem si ho vyřešil sám. A že podnikání naší rodině vynáší? To prostě není zločin. Za všechno může česká nátura – úspěch se neodpouští, to je celé...“

Jste tedy bohatý?
„Lidé to říkají. Ale pojďte, koukneme se na moje účty přes internet a nebude na nich dohromady víc než patnáct tisíc korun. V kapse mám další dva tisíce a zbytek mám v podnikání. Ano, ve firmě mám hodně peněz, ale neznám podnikatele, který by to tak neměl. Peníze se musejí otáčet.“

Dobře, ale na ruce máte luxusní hodinky Breitling, jezdíte v luxusním mercedesu se spotřebou dvacet litrů na sto kilometrů. A ještě k němu máte zlaté kličky na dveřích i mřížku motoru. Proč?
„Protože k tomu autu mám i zlatá kola. Dnes mi je zrovna budou přehazovat, mám na nich letní pneumatiky. Sice to zlehčuji, ale to auto je moje odměna. Hodně pracuji, firma vydělává, nikoho neokrádám, tak proč bych si to nepořídil? A když se mi ty zlaté prvky líbí, prostě si je na to auto dám, to přece není zločin. Hodinky jsou dárek. Dala mi je přítelkyně k narozeninám, ty jsem si nekupoval sám.“

Vozový park ve vaší rodině je ale neméně luxusní: Černý Bentley, váš otec jezdí v černém terénním Mercedesu třídy GL, syn s BMW X5...
„Bentley patří firmě, není to můj vůz. Když ho budu chtít a budu vědět, že si ho zasloužím, tak si ho klidně jeden měsíc napíšu jako výplatu, ale proč bych to dělal, to je auto na reprezentaci. Koncem devadesátých let si táta chtěl koupit Mercedes třídy A, to je ten malý, ale brácha Vašek mu podstrčil smlouvu na Mercedes S, to byla ta velká loď. Pak řádil jak černá ruka, když mu přišlo divné, že to auto stojí nějak moc peněz. Ale jezdil s ním asi deset let, malé áčko pak stejně koupil mámě. Ten obří mercedes už nebyl po deseti letech úplně bezpečný a tak jsme se s bratrem složili a koupili mu to géelko, s kterým jezdí dodnes.“

Jaký máte vztah k policii?
„Jsem rád, že už to tu začalo fungovat. Ať to bylo, jak to bylo, je pravdou, že bývaly doby, kdy policie nepracovala úplně ideálně. Nicméně teď si nestěžuji.“

Máte pistoli?
„Ne, žádnou pistoli nevlastním.“

A měl jste ji někdy?
„Měl, na začátku devadesátých let. Tehdy to byla móda, skoro každý podnikatel měl pistoli, chodilo se na střelnice... O pistoli jsem ale přišel díky podmínce, kterou jsem v polovině devadesátých let dostal.“

Je pravda, že jste měl problémy s alkoholem? Jaký k němu máte nyní vztah?
„Vyřešený. Je pravdou, že u mě ten problém existoval. Ať to bylo, jak to bylo, prostě jsem pil. No pil... Spíš jsme chodili s partou a pak přišla doba, kdy jsem si řekl, že už je to moc a že je na čase přestat. Tak jsem prostě přestal pít a bylo.“

Podařilo se vám to tak samo, nebo jste musel vyhledat odbornou pomoc?
„Nechal jsem se odvézt do Bohnic. Zatelefonoval jsem přítelkyni Katce, ať mě tam odveze, že sám tam jít nedokážu. Bylo těžké se rozhodnout, ale udělal jsem to. Mezi přáteli a známými jsem rozhlásil, že odjíždím na nějaký čas do Ameriky, a nastoupil léčbu.“

Proč jste řekl známým právě tohle?
„Určitě by se mezi nimi našla spousta, kteří by mi to rozmlouvali, že léčení nemám zapotřebí. Člověk si pro pití hledá různé důvody. Pije se, když je radost. Pije se, když je smutek. A pak se už jen pije, aby se pilo. Když jsem nastoupil do léčebny, čekal jsem, že mi dají nějaké prášky na uklidnění, ale ono nic. Měsíc mě tam nechali jen tak, bez prášků. Pak jsem se zeptal: »Proč mi nedáte prášky, mám deprese, to prostě takhle dál nejde«. Doktorka mě překvapila, když mi řekla: »Já pro vás ty prášky proti depresím už mám napsané«. Zeptal jsem se, proč mi je tedy už dávno nenasadili. Ona na to: »A vy byste nám věřil, že máte deprese?« To jsou prostě věci, ke kterým musí člověk dospět vnitřně sám. Nepomůže, když vám je bude někdo říkat, ale když si je uvědomíte. Mně se to podařilo a jsem za to rád. A věřím, že i rodina.“