Producent filmu Sněženky a machři po 25 letech: Platili lásku režiséra s Evou Jeníčkovou!

„Jsme v minusu několik desítek milionů korun. Byla to velmi drahá zkušenost,“ vzpomíná na zdlouhavé natáčení komedie Sněženky a machři po 25 letech producent Jiří Jurtin a v zápětí zklamaně pokračuje...

„Producent dal někomu šanci a očekával za to profesionální výkon, o čemž se bohužel mluvit nedalo. Přitom jsme vyšli tvůrcům vstříc ve všem – zafinancovali jsme vyšší honoráře, než bylo původně domluveno a smířili se i s tím, že se natáčení hodně protáhlo. V poslední době se ale v médiích objevují články o tom, že všechno bylo úžasné a jediná chyba byla na straně producenta. Jenomže já vím, že pravda je jiná.“

Natáčení, postprodukce i uvedení »nových Sněženek« do kin bylo totiž doprovázeno »filmovými povodněmi«, kdy na jednom břehu stál režisér Viktor Tauš (35) a na břehu druhém ostatní, míněno vlastně zbytek štábu, tvůrců i produkce. Situace se o to více zkomplikovala, když do hry vstoupila láska mezi Taušem a v té době ještě vdanou a o řadu let starší Evou Jeníčkovou (45), filmovou Marikou. Režisér, zmámený šílenou láskou, ji prý před ostatními herci upřednostňoval. Taušovi trvalo údajně téměř celý den, než natočil záběr, jak si Jeníčková upravuje náušnici. Podobnými drobnostmi si herečka prý vydělala mnohem víc než zbytek hereckého osazenstva, které tvořili například Veronika Freimanová, Michal Suchánek, Václav Kopta nebo Jan Antonín Duchoslav.

A právě rozpočet je to, co je jednou z klíčových otázek pro producenta. Ten se původně měl pohybovat na hranici čtyřiceti milionů, ale nakonec se dostal až k sedmdesáti pěti milionům. „Na place byly velmi často dvě kamery, které ovšem režisér neuměl využít. Náklady jsme, i přes zjevnou neprofesionalitu pana režiséra, bez diskusí platili dál, v důvěře ve zlepšení a samozřejmě ve snaze film dokončit. Zlepšení jsme se nedočkali. Pan režisér ze svých manýrů nejenže neslevil, ale bohužel nám začala natáčení komplikovat i jeho nová přítelkyně. Ve velkém časovém skluzu jsme byli nuceni točit se dvěma štáby na dvou místech. Dotáčet to, co pan Tauš nestihl natočit na horách a k tomu pokračovat v natáčení interiérů v ateliéru. Paní Jeníčková ale odmítala točit pod vedením režiséra druhého štábu Michala Kollara (Poslední plavky), kterého si pan režisér osobně vybral. Tím docházelo k dalšímu prodlužování natáčení a dalším vícenákladům. Vždyť my jsme mu dovezli i rolbu do ateliéru, aby dokázal dokončit jednu ze scén. Na místě pana režiséra bych se zrovna nechlubil tím, že je téměř třetina na umělém sněhu a domalována v postprodukci. Od ledna do skoro půlky dubna, kdy byl v Krkonoších sníh, to totiž nezvládnout natočit není k chlubení, ale spíš k pláči. Přestože bylo mnoho materiálu natočeno technologicky velmi nevhodně, dokázali mistři v UPP v postprodukčních pracích posunout film k dnešnímu výsledku, který se lidem v kinech líbí. Jenže natáčet systémem, při němž se spoléhá na to, že se to v postprodukci nějak upraví, je pro mě pekelné,” rozvedl s hořkým úsměvem producent Jurtin.

„Pan režisér by měl být vděčný za to, jaké podmínky jsme mu poskytli, protože to už mu nikdo nikdy nedá. Nechci na pana režiséra plivat, ale měl by si dát pozor na to, co někde říká,” vzkazuje a vzápětí porovnává: „Na Sněženkách se vytočilo osmdesát tisíc metrů materiálu. Běžná spotřeba na českém filmu je zhruba poloviční. Celkem se točilo sto devatenáct dní, zatímco Bathory se točila na mnoha různých lokacích včetně zahraničí a natáčení trvalo jen sto devět dní. Teď už je všechno za námi. Jen ten neuvěřitelný finanční propad budeme řešit ještě několik let, pokud se nám vůbec podaří jednout dosáhnout alespoň rovnováhy mezi výdaji a příjmy. A pokud se nám to podaří, pak tomu budeme už navždy vděčni původním Sněženkám a režisérovi Smyczkovi, jehož film přilákal diváky i na pokračování po 25 letech,“ uzavřel producent Jurtin.