Martin Dejdar: MOJE RODINA, TO JE REALITY SHOW!

11. června 2006 • 02:00

Je skvělý herec i moderátor. A když začne vyprávět historky, je k nezastavení a všichni kolem se válejí smíchy. Prostě kde je Martin DEJDAR (41), tam je o zábavu postaráno. Je stejný i v soukromí?

● Dcera Sára je pěkná divoška
● Se synem Matesem je kamarád
● Jen na tu výchovu nezbývá moc času

Zvládá vedle náročné práce i rodinu? A co učí své děti Matěje (6) a Sáru (1), které má s manželkou Danielou (36)?

Martine, jste pořád v jednom kole. Zvládáte fungovat jako táta?
„Snažím se. Ale musím přiznat, že převážná tíha výchovy je na ženě. Jsem dost časově zaneprázdněn, vracím se pozdě v noci. Teď jsem dokonce na natáčení mimo Prahu, a to se s rodinou vidím opravdu sporadicky. Ale když mám volno, vynahradím jim to.“

Jak vychováváte syna Matěje?
„Za těch šest let, co máme Matese, jsem se v tom už naučil »chodit«. (směje se) Né, vážně! S Matesem jsme bezva parťáci. Jsem velký hokejový fanda, a kluk teď dokonce začal hrát závodně, takže jsem na něho náležitě pyšný. Také dobře lyžuje, stejně jako Daniela, takže pokud to čas dovolí, vyrážíme společně na lyžovačku.“

A co Sára? Jste pyšný na to, že máte dceru?
„Jako každý chlap jsem chtěl nejdřív kluka. Tohle přání mi Daniela splnila. No a před rokem mi dala Sáru, což je úplně jiné, ale stejně úžasné.“

Sára je prý pořádná divoška…
„No i v hlídací agentuře by měli dost práce. Sára nás nutí ke stálé pozornosti. Stačí chvilka, kdy na ni člověk nekouká, a už sedí u misky naší jezevčice Báry a krmí se jejími suchary. (směje se) Myslím si, že bychom mohli v klidu natočit novou reality show s názvem Hlídá celá rodina. Všechno musíme dávat z jejího dosahu. Už víme, že pokud je zticha, určitě někde v něčem sedí a likviduje to.“

Jak zvládl příchod sestřičky do rodiny Matěj?
„Doslova super. Byl natěšený a už se nemohl dočkat, až malou ségru uvidí. Samozřejmě že mu stouplo sebevědomí, protože je teď v roli staršího bráchy a učitele lumpáren a legrácek. A daří se mu to naprosto skvěle. Z celé rodiny na Sáru nejlíp funguje právě on. Ať jsou to rošťárny, nebo opravdová »výuka«, co se může a co ne. Zkrátka na ni Mates nedá dopustit, a ona se v něm doslova vidí.“

Máte při tom všem vůbec čas na koníčky?
„V mezích možností. Mám vlastní mužstvo složené z herců, s nimiž hrajeme sedmou hokejovou ligu. V soutěži jsme se udrželi, což považuji za zázrak, protože náš tým tvoří totální amatéři, herci, kteří s hokejem začali před rokem. Pravidelně jednou týdně se s kluky scházíme a trénujeme. V poslední době začínám zase s tenisem a občas se protáhnu na kole.“

Prý také rád cestujete, ale nenávidíte letadla. Je to pravda?
„Bohužel ano… Poprvé a opravdu naplno jsem to pocítil, když moji rodiče odjeli pracovně do Indonésie. Prázdniny a Vánoce tehdy byly pro mě a sestru ve znamení cest do Jakarty. Jak jinak než letecky. Jednou měla sestra letenku až do Jakarty, a protože má cesta se zařizovala na poslední chvíli, já se dostal pouze do Singapuru, kde bylo mezipřistání. Měl jsem na přilepšenou 200 dolarů, které byly mimo jiné určeny i na zakoupení letenky Singapur–Jakarta. Naivně jsem se domníval, že si v Singapuru dokoupím letenku na stejný let jako sestra, jenže palubní lístky nebyly k mání a já musel počkat do dalšího dne. Zůstal jsem úplně sám, kapesné postupně utratil a noc strávil na křesle v liduprázdné letištní hale. Druhý den jsem vysílen konečně nastoupil do letadla směřujícího do Jakarty. Paluba byla k mému úžasu téměř prázdná, takže jsem si udělal pohodlí, přes tři sedačky zaujal polohu ležícího střelce a v domnění, že už nic horšího, než byla noc na letišti v Singapuru, mě nemůže potkat, jsem únavou usnul.“

Zřejmě to nebyl klidný let…
„Ani omylem! Probudilo mě hrozné zahřmění a rána. Zvedl jsem hlavu a okénkem uviděl světlo, které jako by vycházelo z křídla letounu. Propadl jsem panice! Uhodil do nás blesk! Vymrštil jsem se a úprkem zamířil k pilotní kabině. Tam mě určitě zachrání, honilo se mi hlavou. Jenže já jsem si v tom šoku nevšiml, že u jedné z předních sedaček je zaparkovaný servírovací stůl. A pak se to stalo. Roh stolku mi nekompromisně natrhl sedací část těla. Doslova. Bolest jsem v tom šíleném stresu vůbec nevnímal. Cítil jsem jen mokro na kalhotách. Sahám si rukou na své pozadí. Ježíši, krev! To je hrůza, umírám, padáme k zemi, je konec!“ (rozesměje se)

To zní hrozně. Jak to dopadlo?
„Nic z toho se samozřejmě nekonalo, byly to pouze elektrické výboje. Jak jsme v Jakartě přistáli, si už vůbec nepamatuji. Od té doby mám před každým letem žaludeční neurózu a dušuji se, že příště už opravdu nepoletím. Jenže nakonec to stejně vždycky poruším…“

Martin Dejdar mýma očima

Na seznámení s Martinem Dejdarem nikdy nezapomenu. Před třinácti lety v Deštném v Orlických horách mi přejel na svahu konce lyží šílenec v zelené kombinéze. Dole u vleku jsem si ho našla a přetáhla ho několikrát dost surově hůlkou po zádech v domnění, že se jedná o německého turistu. A dokonce jsem mu jadrnou češtinou naznačila, že má jezdit lyžovat do »Garmiše«, že u nás na ně nejsme zvědaví, když se neumí chovat. Byl z toho dost v šoku, ale zase si mě vychutnal při tom, když sundal brýle a čepici. Když jsem zjistila, že jsem ztloukla známého herce, málem jsem upadla. Naším výstupem se ovšem bavilo celé okolí včetně Martinovy přítelkyně, dnes už manželky Daniely, a jeho kamaráda a kolegy Petra Vacka. Když jsem se vzpamatovala, nezapřela se ve mně novinářka a požádala jsem Martina o rozhovor. „Nejdřív mě málem zabijete, a teď chcete rozhovor? Tak dobře. V 19 hodin v hotelu Panorama,“ uzemnil mě. Večer byl milý, zábavný, vtipný a bavil nás humornými historkami tak, že mě bránice bolela ještě druhý den. Stejný jako tehdy je i dneska. Pořád je to ten sympaťák s čertíky v očích a šibalským úsměvem, který si opravdu na nic nehraje.