Nejmenší Češka Monika Šimků (22): Ve školce za panenku
6 fotografií
Při narození měřila zhruba o deset centimetrů méně než zdraví novorozenci a lékaři jí dávali dvouměsíční naději na přežití. Dnes je Monice Šimků 22 let, měří 93 cm a v září přebrala v Pelhřimově titul Nejmenší Češka.
S výborným prospěchem studuje vysokou školu a s přítelem si plánují společné bydlení. Při setkání s ní máte pocit, že chybějící centimetry byly dorovnány vyšší dávkou optimismu.
Diagnózu zná od dvanácti
Že bude malá, se zjistilo hned po narození. Měřila čtyřicet centimetrů, ale měla zdravou porodní váhu 2, 75 kilogramů. „Takže jsem byla taková malá kulička,“ říká Monika s úsměvem, který z její tváře nevymizel po celou dobu naší návštěvy. Příčinu malé výšky lékaři po Moničině narození neznali, konečnou diagnózu se dozvěděla až ve dvanácti letech. „Zkrátka jsem se narodila malá do velkého světa. Co se týče mé vývojové vady, na to se přicházelo postupně. Nějakou dobu mě pozorovali na genetice a na výzkumu se podíleli i zahraniční odborníci. Přídomky a formy diagnózy byly za tu dobu několikrát pozměněny a výsledkem je, že se jedná o nejnovější mutaci spondylometafyzární dysplazie,“ vysvětluje nejmenší Češka. Zároveň se tenkrát dozvěděla, že na světě s touto diagnźou žijí pouze tři lidé, z nichž ještě jedna žena v ČR.
Ve školce za panenku
Proč je oproti jiným dětem malá zpočátku neřešila, ani doma prý na toto téma žádný převratný rozhovor nevedli. Chodila do vesnické školky, jednotřídky, kde bylo zhruba pětadvacet dětí od tří do šesti let. Tam už se její výška projevila a kamarádkám občas posloužila i jako jejich živá panenka. „Vůbec mi to nevadilo. Že jsou ostatní děti větší a já trochu jiná, jsem přijímala přirozeně. Brala jsem to tak, že tím pádem je se mnou větší sranda, protože holky si měly s čím hrát,“ vzpomíná po letech. Ve školce ji kamarádky vozily v kočárku pro panenky a nabízející se vtípky na její výšku přicházely až na základce. „Těch jsem byla součástí a přezdívky typu prcek, mončičák, kapesní encyklopedie, nebo trpajzlík, mě nechávaly v klidu. Občas si na mě také někdo pokusil pohonit své ego, ale v takových případech jsem měla kamarády, kteří se mě zastali, případně se za mě i pobili. I já jsem měla dost prořízlou pusu a nenechala jsem si to líbit,“ vzpomíná Monika.
Kvůli klukům se nehroutila
Na střední školu nastoupila do pražského Jedličkova ústavu, kde vystudovala čtyřletý maturitní obor sociální činnost. „Vzhledem k tomu, že jsme tam byli všichni nějakým způsobem postižení, tak o ty »zlé« řeči a vtípky tam rozhodně nebyla nouze. Ale navzájem mezi sebou. Černý humor tam zkrátka jede, je to vlastně takový životní styl,“ vysvětluje Monika. Necitlivých reakcí některých lidí mimo ústav prý mnoho nezažila, mrzutá byla hlavně v období puberty, kdy kluci projevovali zájem o její kamarádky. „Pro kluky jsem nebyla prvoplánově atraktivní, ale žádné splíny z toho, že jsem postižená, se u mě moc neprojevovaly, ani neprojevují,“ vysvětluje. Mnohem více jí vadí situace při nákupu oblečení. „Prudí mě, když mám vytipované určité kousky, ale po jejich vyzkoušení – například kalhot s vysokým pasem – v nich vypadám jako Obelix. Když věci, které se mi líbí, na mně vypadají blbě, to mě pak dokáže naštvat,“ směje se nejmenší Češka, která studuje vysokou školu se zaměřením na sociální a charitativní činnost a v současné době začala s psaním bakalářské práce.
S přítelem plánují byt
Před necelými čtyřmi roky se Monika ve škole poznala i se svým přítelem Honzou (21), se kterým plánují společné bydlení. „Chystáme se podat žádost o byt na pražský magistrát. Jedná se o bezbariérový byt zvláštního určení s možnostmi úprav,“ vysvětluje Monika. Přítel je vozíčkář a ona se s problémy kolem rozměrů nábytku a zařízení bytu potýkala celý život. Ve svém už budou chtít mít vše podle svých představ.
Mám ráda trapnohumor
Setkání s nejmenší Češkou se neslo v pohodovém duchu. Monika nešetřila optimismem a svůj osud malé ženy bere s nakažlivým úsměvem. Otázku na její smysl pro humor zodpověděla bez většího zaváhání. „Tvrdím, že smysl pro humor mám, ale kamarádi říkají, že jsem trapná. Já to považuju za životní styl, takže dál produkuju ten trapnohumor, kterému se většinou směju sama, zatímco ostatní se tváří neutrálně.“ Zkrátka situace, ve kterých by se mnozí cítili rozpačitě, se Monika snaží brát s humorem.
6 fotografií
