Toužil jsem po smrti! - Zpověď Jiřího Pomeje

● Byl jsem jak neřízená střela
● Chtěl jsem se upít k smrti
● Sebevraždu mi rozmluvil Vašut!

Producent Jiří POMEJE (41) vzal na jaře tašky, odstěhoval se ze společného bytu a začal znovu. Skoncoval s alkoholem, zhubl a chce zase žít. Ale teď už jen normálně…

Na začátku ledna jste se odstěhoval o manželky. Kde teď vlastně bydlíte?
„Na rozkládacím křesle. Žiju u bývalé produkční Elišky Nejedlé. Je jí 87 let a je to úžasná dáma, která mě vlastně vychovala. Má za sebou 270 filmů, začínala Janem Husem a končila se mnou pohádkou Z pekla štěstí, na které pracovala jako supervizorka. To ona mě naučila rozpočty a produkčnímu myšlení. A já se jí to snažím všechno vrátit tím, že jí pomáhám.“

Odchod od Míšy musel být těžký. Po čtrnácti letech manželství…
„Bylo mi strašně! Nevěděl jsem, co mám dělat. Měl jsem naprosto destruktivní myšlenky, doslova jsem se chtěl upít!“

Proč myslíte, že váš vztah zkrachoval?
„Já nevím. (zvážní) Míša si přála pauzu, protože už těch mých problémů měla dost. Nejspíš už jí na mně začalo vadit úplně všechno. A je to logický! Já jsem byl neustále jak neřízená střela. Také jsem začal trpět stihomamy a neustále jsem se litoval! Nakonec jsme přestali žít a začali přežívat.“

Třeba by to spravilo miminko, nemyslíte?
„To teď říká spousta lidí. My jsme ale s Míšou chtěli přivést miminko do klidu, pohody a zázemí. Jenže já žil pořád hekticky a místo klidu přišlo to, co přišlo!“ (ještě víc zesmutní )

Přemýšlel jste někdy o sebevraždě?
„Přemýšlel a velice intenzivně! Před dvěma lety, když problémy, starosti a stres vrcholily. Nakonec mi pomohl Marek Vašut, který mi poradil skvělou psychiatričku, a moje žena, která stála při mně a podporovala mě!“

A teď? Co vás dostalo zpátky do hry?
„Přátelé. A kupodivu nejvíc ti, u kterých jsem si jejich přátelství nikdy příliš neuvědomoval.“

Lidi ze svého alkoholového období jste opustil a vyměnil okruh přátel?
„Alkoholové období? No, berme to tak, že jsem pil, že jsem byl pravidelným pijákem, ale deliria jsem neměl. A okruh známých jsem nevyměnil. Dokonce se bavím tím, že chodím stále do stejných hospod, ale piju lehkou kolu se sodou a pozoruju hospodskej cvrkot z druhé strany barikády.“

Kromě toho, že jste přestal pít, jste také zhubnul a necháváte si dělat nové zuby. Chcete se k Míše vrátit jako nový, lepší manžel?
„Manželství teď neřeším, chce to čas. S Míšou jsme asi měsíc v telefonickém kontaktu, dvakrát třikrát jsme spolu byli na kávě. Ale objevili se teď kolem mě noví lidé s pracovními nabídkami, které jsem rád přijal. Nemám tak odpovědnost jen sám za sebe, ale i za jejich projekty a peníze. Proto procházím »rekonstrukcí«, abych odvedl to nejlepší, co umím. Je to pro mě těžké, ale prostě musím začít žít novej život.“

A co nového tedy připravujete?
„Podílím se na přípravě pohádky Zdeňka Trošky Nejkrásnější hádanka. A do budoucna? (zamyslí se) Zatím jsem o tom ještě nikomu neřekl. (odmlčí se) V době mé největší krize mi hodně pomohl Dan Landa, se kterým teď trávíme hodně společného času! Dan napsal společně se svou ženou Miriam scénář k fi lmu a mě přizvali ke spolupráci. Jenom nesmím říct, co to je! Protože je to veliké tajemství!“

Nemáte z nové práce po všech těch špatných zkušenostech strach?
„To ani ne. (rozesměje se) Jediné, z čeho mám strach, je zubař. Jak slyším vrtačku, utíkám z čekárny. Vždycky jsem tam šel až ve chvíli, kdy jsem tloukl bolestí hlavou do zdi, takže to skončilo strašlivým zánětem, při kterém už nezabírají injekce. Až teď mi kamarád doporučil skvělého zubaře v Roudnici nad Labem, u kterého to nebolí. Jedinej problém je v tom, že zuby jsou docela drahá sranda, hlavně když se to zanedbá, jako jsem to udělal já. Už mám hotové dva zuby a čeká mě třetí. Pak už se musím jen psychicky i fi nančně připravit na implantát. Bude stát asi šestnáct tisíc. Budu si na to muset půjčit.“

Hodně jste se zadlužil na Andělské tváři. Už se vám to podařilo zaplatit?
„Andělská tvář je můj jediný film, který se nezaplatil. První problém byl můj odhad diváků. Na takový film se rádi dívají doma, ale nepůjdou na něj do kina. Pak mi odstoupil významný partner během natáčení a s ním zmizela i třetina rozpočtu. Stál jsem před rozhodnutím zastavit natáčení a nemít nic, nebo si půjčit a dotočit to. Vyhrála půjčka a jsem za to rád. Dluhy z Andělské tváře pomalu, ale jistě umořuji, naštěstí je o ni zájem v zahraničí. Do dvou let bych to mohl mít z krku.“

Kdysi jste býval herec. Nelitujete, že jste s tím praštil a stal se producentem?
„Ne. Herectví mě hrozně drásalo. Pořád čekáte na příležitost, pak stačí nějaká blbá fáma a přestanou vás obsazovat. Chtěl jsem začít ovlivňovat svůj život a udělat to jako v Americe. Do dobrého scénáře se obsadit jako herec, režisér a producent, ale to u nás moc nejde. V Andělské tváři se mi stalo, že jsem konečně hrál svou vysněnou roli – českého Jeana Maraise. Stojím na skále, bílá košile vlaje, proti mně Míša v nádherných šatech… V tom přijde produkční, že došel »hajzlpapír«. Tak jsem slezl ze skály, vyřešil papír a vrátil jsem se dohrát hrdinu. Tak vypadá v kostce celý můj život. Od »hajzlpapíru« k hrdinovi!“