Václav Rašilov jako posila Modrého kódu: S bráchou před kamerou...

Václave, poslední dobou jste hrál samé policisty. Takže doktor bude docela změna, že?
„To je pravda. Už jsem si z toho někdy dělal legraci a říkal, že si pořídím vlastní uniformu, budu v ní jezdit na natáčení a jenom měnit výložky! (směje se)

Jaké jste hrál muže zákona?
„Odstartoval to policista Kamil v seriálu Ulice, se kterým jsem strávil nejvíce času. Točil jsem ho skoro čtyři roky. Rád na něj vzpomínám, protože tatínka mi hrál Bořivoj Navrátil, který byl mým pedagogem na konzervatoři a já ho měl moc rád. Bylo moc fajn se s ním po letech potkat. A poslední byl policista v seriálu Krejzovi.“

V Modrém kódu se znovu potkáte s bratrem Sašou. Kdy jste spolu točili poprvé?
„Už jako malí, bylo mi pět a šlo o seriál Doktor z vejminku. Před natáčením neměl pan režisér Podskalský dva kluky a vzpomněl si, že jeho kameraman, náš táta, takové má. Tak jsme se dostali k filmu. Pamatuju si, jak jsem panu Růžkovi říkal »dědečku« a o pauzách mezi natáčením jsme spolu tajně chodili na třešně. Pak jsme se s bratrem před kamerou potkali až o hodně let později.“

Kde?
„V soutěži O poklad Anežky české, kterou moderoval Marek Eben. V ní byly hrané historické scénky a já si vzpomínám, že jsme tam jednou měli s bratrem šermířský souboj. Je zajímavý, že i když jsme oba herci, moc jsme toho spolu nenatočili. Vybavuju si ještě jednu pohádku, jmenovala se Sofie a ukradený poklad. A taky jsme spolu několikrát stáli na jevišti.“

Jaké to je, když je hereckým kolegou bratr?
„U nás je vždycky důležitý, abychom se udrželi na uzdě, věnovali se práci a nedělali nějaký kravinky kolem! (směje se) Tím, jak se dobře známe, strávili jsme spolu spoustu času, poznám každý jeho mimický pohyb v obličeji. Přesně vím, co si myslí! Někdy to generuje hodně vtipný situace a různý pocity.“

Například?
„Když jsem s bráchou, je to, jako bych se vracel do dětství. Mám zase pocit, že za mě přejímá zodpovědnost. I dnes ho vnímám jako staršího bratra, který mě ochrání. To se v životě několikrát stalo. Když bylo potřeba, pomohl mi, ať už materiálně nebo psychicky, a ještě je to člověk, který to nedává najevo. O to víc si ho vážím.“

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Nědělního Aha!.