Balzerová o životu před revolucí: Ani dvě generace pro úklid země nestačí

Když jsem nastupovala do druhého ročníku JAMU, dorazila k nám spojenecká okupační vojska. Měla jsem už tenkrát za sebou studia na konzervatoři, před sebou uměleckou dráhu a touhu stát se herečkou. Několikrát jsem měla možnost nasměrovat svoji kariéru jiným směrem, stačilo jen, abych kývla na nabídku rudého průkazu. Nekývla jsem na ni. Kdo v té době žil, ví, co to znamenalo. Ostatním, kteří v té době nežili nebo už chtějí raději zapomenout, nemá smysl to připomínat. Východiskem nebylo přistoupit na jejich hru. Nevěřím ale těm, kteří tvrdili a tvrdí, že nešlo některé nabídky odmítnout. Udělala jsem to několikrát.“

Co bylo na období před rokem 1989 pro vás osobně to nejhorší?
„To kupodivu pochopíte, až když je ta doba za vámi. Já jsem se narodila rok po únorovém puči a celý svůj dospělý život, čtyřicet let, jsem vlastně prožila před rokem 1989. Takže to, co bylo na tom období nejhorší, dokážu pojmenovat až dnes, s odstupem třiceti let.“

Povězte...
„Žili jsme v totální izolaci, nesvobodě, neinformovanosti, nemožnosti cestovat, nebylo proč se učit jazyky. Co z toho bylo nejhorší? Asi ten všudypřítomný strach, který v nás vyvolávali a který nás ochromoval a zbavoval radosti ze života.“

Měla jste za zlé kolegům, že vás nahradili, ať už před kamerou, nebo v divadle? Nebo to byl prostě tlak doby a máte pro ně pochopení?
„Ne, proč bych jim to měla mít za zlé? Byla to jejich volba a bylo mi jich vlastně líto. Všichni tenkrát měli za to, že ten režim nikdy neskončí a nikdy nevyjde najevo, čemu se zaprodali. Že jednou přijde chvíle, kdy se o těchto věcech bude moci mluvit a nazývat je pravými jmény. Ale dodnes mi nejde do hlavy, proč schopní a talentovaní lidé měli zapotřebí ten rudý průkaz ještě vlastnit.“

Projevil někdo z nich po roce 1989 sebereflexi?
„S některými jsem o tom po revoluci mluvila. Jeden kolega se mě s nevinným úsměvem zeptal: Proč ty jsi v tom divadle tak málo hrála? Odpověděla jsem, že to přece museli na těch svých stranických schůzích probírat, ne?“

Chytil se za nos?
„Byl to také jeden z těch talentovaných s bonusem stranické legitimace. A pak jedna kolegyně, které si vážím, proto ji nejmenuji, si svoje selhání uvědomovala a vím, že po revoluci si naordinovala jisté pokání. Někteří však nehnuli brvou a bez skrupulí se dodnes pohybují v uměleckém světě, mnozí už zase na svých předrevolučních pozicích.“

Vyčítal vám někdo z kolegů, že jste nevstoupila do strany?
„Ano, jedna výrazná stranická kolegyně mi sdělila, že jsem si tím pochopitelně zničila kariéru, a nám všem mladým v divadle vyčítala naši neuvědomělost a nechuť sloužit dobré věci.“

Kterých umělců jste si v té době vážila pro jejich občanské postoje?
„Vážila jsem si všech, kteří si i v té totalitní mizérii udrželi určité morální zásady, neztráceli humor a nám mladým ukazovali cestu, že to jde i bez kolaborace s režimem. Ráda jsem s nimi spolupracovala a učila se od nich. Mladý člověk musí mít svého mentora, který je mu vzorem a kterého si váží. Jedním z nich byl pro mne Ilja Racek.“

Zdá se být zázrakem, že v takovéhle době mohl vzniknout i seriál, jako byla Nemocnice na kraji města, kde bylo politikum potlačeno na nejnižší možnou míru. Nebyl tlak protlačit něco uvědomělého i tam?
„Nezapomeňte, že Nemocnice tehdy vznikla v redakci zábavy ČST. Měly to být vlastně odlehčující večery. Bez přítomnosti politických témat. Pochopitelně ale i tam musela být na oddělení svazácká buňka, ale jen okrajově, jako kolorit doby. Po smrti pana Högera se samozřejmě snažilo vedení televize prosadit některého ze stranických kádrů, ale režisér Dudek šalamounsky přivezl ze Slovenska pana Chudíka. V česko- slovenské televizi tenkrát nemohli nic namítat.“

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Nedělního Aha!.