Jana, dcera Nadi Urbánkové: Po 7 letech v cizině návrat k mámě

Jano, téměř po sedmi letech se vracíte z Los Angeles. Chystáte se už zůstat v Praze?
„Mám v plánu žít teď nějakou dobu v Evropě, ale do Spojených států se budu nadále vracet. Kvůli muzice i dalším projektům. Na jak dlouho tu s Dinem, mým snoubencem, budeme, a zda natrvalo, to momentálně nedokážu říct. Praha a Česká republika budou ale navždycky moje »doma«, ať jsem kdekoliv.“

Je důvodem k návratu práce v divadle, anebo i zdravotní stav vaší maminky?
„Moje maminka je naštěstí již léta zcela zdravá. Ovšem je pravda, že už jí je přes sedmdesát a já byla pryč skoro sedm let. Považuju za svou povinnost být jí zase více nablízku. Fakt, že nastupuji v Praze do dvou muzikálů, je pro mě trochu znamením, že rozhodnutí vrátit se na čas domů, přišlo ve správnou chvíli.“

Máte v plánu si vzít maminku k sobě a starat se o ni?
„Maminka žije v Želivě, kde je moc šťastná a do Prahy už nechce.  Je fit, pravidelně vysílá v Jihlavském rádiu a stále zpívá. Pokud vím, pořád  ji to moc baví. Ale pochopitelně, kdyby se cokoliv stalo, budu se vše snažit vyřešit tak, abychom byli všichni spokojení.“

Jak nesla maminka váš odchod za oceán? Nepřemlouvala vás k návratu?
„Naopak. Máma mě v nápadu vycestovat od začátku podporovala. Ona ví, že v umělecké branži člověk skončí ve chvíli, kdy se přestane vyvíjet a riskovat. Myslím, že tu mou trochu dobrodružnou povahu mám po ní.“

Nerozmlouvala vám uměleckou dráhu?
„To víte, že ano. Vždyť si tím sama prošla. Ví, že ta profese, nebo lidé v ní mohou být někdy krutí. Na druhou stranu mi ale dovolila od dětství studovat zpěv, herectví a hudbu. Viděla, že jsem v muzice a na jevišti šťastná. Tancovat jsem tak začala už ve čtyřech letech.“

Co pro vás před lety bylo důvodem, že jste odešla do Los Angeles?
„Impulzů bylo hned několik. Zaprvé příležitost učit se hrát a zpívat ve městě, které je považováno za jedno z center světového showbyznysu. Za druhé jsem se chtěla naučit doopravdy dobře anglicky. Plus jsem si přála mít možnost být součástí hudebního projektu, který má mezinárodní přesah. Tehdy, v roce 2010, to ještě u nás tak nějak nebylo možné. Taky jsem na to nebyla připravená ani jazykově, ani pěvecky. Ale asi úplně nejvíc jsem prostě chtěla tu zkušenost. Žít sama v úplně jiném světě.“

Přece jen, už vám bylo přes třicet. Neříkala jste si, že už je třeba pozdě začít dělat kariéru v cizí zemi?
„Mé duševní mládí skončí, až budu stará nemohoucí paní na smrtelné posteli! (směje se) Do té doby hodlám žít naplno, rozdávat radost, pomáhat, pokud můžu, a snad i vnitřně růst. Ženám se často nalhává, že po třicítce je konec. Přijde mi to smutné. Bere jim to radost, sny i vítr z plachet.“

Jak těžké bylo uživit se jako cizinka z východní Evropy v umělecké branži?
„Začátky v Los Angeles nebyly zas až tak těžké. Dost rychle se mi podařilo sehnat agenta a začít natáčet a zpívat. Ačkoliv překonat jazykovou bariéru je běh na dlouhou trať. Obtížnější bylo se zabydlet, najít si opravdové přátele, lidi, se kterými je člověku fajn. L.A. je desetimilionová metropole a mnoho lidí se tam stěhuje z důvodu profesního růstu, takže se více soustředí na sebe. Najít si, jak se říká, »svý lidi« tím pádem chvíli trvá a člověk se i mnohokrát spálí.“

Celý rozhovor najdete v Nedělním Aha!

Žhavé drby

Obrovská radost Nadi Urbánkové: Světový úspěch její dcery!

Celý článek

.

8