Jana Adamcová: Žebrala na Eiffelovce!

Moderátorka »nováckých« Sportovních novin Jana Adamcová (35) přišla na fotografování titulní fotografie připravovaného alba zamilovaných písniček Pojď ke mně blíž, jak je v poslední době jejím zvykem, i s malým synem Danielem. Jenže sedmnáctiměsíční Daniel už vůbec není malý a běhá na svých malých nožkách jako Emil Zátopek. Mamince ale nedal pokoj, dokud partnera na fotografii pro cédéčko, italského zpěváka Davide Mattioliho, s nímž Jana nazpívala dva duety, nevyměnila právě za něj. A teprve poté, co se s ním vyfotila, mohla začít pracovat – fotit se s Davidem na album a odpovídat na otázky deníku Aha!

Jano, jak snášíte mateřské povinnosti?
„Náramně. Dokonce bych řekla, že si je užívám. Občas kolem sebe od stejně nádherně postižených kamarádek slýchám nářky, ale já si nestěžuji vůbec. Jen spát bych občas potřebovala alespoň o dvacet minut déle.“

Takže vám chybí spánek?
„Jsem totiž provdaná za režiséra, jestli jste na to nezapomněl. A to bývají noční ptáci. Takže u nás se před půlnocí spát nechodí. A to je Daníkovi dost jedno, protože on chodí spát včas a ráno je vyspinkaný před sedmou. Nebývala jsem zvyklá spát šest sedm hodin. A pokud říkám spát, jsem zbytečně optimistická. Daník chce v noci papat a taky má žízeň, takže noc bývá plná velmi plodné činnosti. Kolem syna, samozřejmě.“ (smích)

Aha! V té souvislosti bych se zeptal, jak jste na tom s plánováním sestřičky? Mnohokrát jste říkala, že jste jedináček a že podobný osud Danielovi nezpůsobíte...
„Uvidíme. Blíží se léto, manžel nebude tolik pracovat…“

Malý Daniel, když si prosadil své focení, působil jako sice zvědavý, ale hodný a vyrovnaný kluk. To je takový stále?
„Jo, myslím, že jo. Pokud je vyspinkaný, napapaný a nemá žízeň, je radost s ním být. Pokud mu ale něco z toho chybí, umí si o to říct hodně nahlas. Nedávno mu v Paříži přímo na Eiffelovce chyběly všechny tyhle radosti a bylo zle.“ (smích)

Co se přihodilo?
„Ale… Byli jsme v Paříži, kde jsme s rodiči oslavili kulaté narozeniny mého táty. Bylo to v den zahájení tenisového mistrovství Francie na dvorcích Rollanda Garose. Byl nádherný slunečný den, sobota, jen vedro bylo k zalknutí, tak třicet stupňů Celsia. Chtěli jsme rodičům hodně ukázat, a tak nám ten první den pobytu v tomhle nádherném městě nezbylo moc času na jídlo. Pod Eiffelovkou jsme k našemu překvapení nečekali třicet minut, jak tam hlásají nápisy lákající turisty, ale celé dvě hodiny. Vypili jsme i zásoby vody a Daník projevoval touhu po dalším přídělu jídla i tekutin. Ale stáli jsme už hodně dlouho ve frontě na vstupenky a o místo jsme nechtěli přijít. Tak jsme vyjeli nahoru do výšky tři sta metrů s tím, že jukneme na Paříž z ptačí perspektivy a hurá rychle dolů do nějaké fajn restaurace.“

To ale byl velmi příjemný plán...
„Bohužel, pouze plán. Když jsme konečně vyjeli výtahy až úplně nahoru, se zděšením v očích jsme sledovali, jak se k Eiffelovce neuvěřitelnou rychlostí přibližuje od západu černá hrůza.“

Jaká hrůza?
„No, černé mraky. Ale tak černý, že se to nedá popsat. Za tři minuty začalo strašidelně lejt, vichřice byla taková, že lidi padali na zem, a nastala tma jak o půlnoci. Všichni najednou se z toho ochozu hrnuli do dva metry širokých dveří, aby se před tou pohromou ve vestibulu ukryli.“

Vy jste tam byli taky?
„Nejen to. Jirka opustil kočárek a projevil se přesně jako režisér. Točil kamerou všechen ten hysterický zmatek, nechal kočárek i mě s Daníkem na rukách a užíval si americký scénář katastrofického velkofilmu. Eiffelovka se v té výšce docela slušně kývala a Daník se lekl a začal strašidelně řvát. Dostali jsme se z ochozu dovnitř, a i když k nám místní obsluha byla velmi laskavá, na faktu, že výtahy dolů nejezdily, nic změnit nemohla. Pak chvíli výtahy jely a nás svezly o kousek níž na první zastávku. A to byla pro tuto chvíli konečná. Tak jsme se tam v té výšce tlačili mezi desítkami, neli stovkami zmoklých těl a Daník řval a řval. Babička s dědečkem zůstali úplně nahoře, neměli dítě, tak je nikdo nepreferoval. A my jsme čekali a čekali. Nikdo nic neříkal, nikdo nic nehlásil, nikdo nevěděl, co se bude dít. Blesky křižovaly oblohu, lilo jako z konve a teplota klesla o patnáct stupňů. Když ale Daník nebyl k utišení, pochopili jsme, že se u něho hlásí hlad a žízeň. Ale neměli jsme nic, co bychom mu nabídli.“

To jste trochu podcenili.
„Asi ano, ale my jsme si říkali, že budeme za dvacet minut zase dole a sedneme si v příjemné francouzské hospůdce a dáme si něco dobrého… Že z toho budou tři hodiny jsme fakt nemohli tušit.“

Jak jste tomu malému klučíkovi vysvětlili, že se musí těšit na něco dobrého dole v restauraci a teď nesmí mít hlad a žízeň?
„To se dá fakt těžko. Ale když už jsem propadala zoufalství, jeden pán, ale ne hned vedle nás, upozornil mě na to Jirka, vytáhl z batohu takovou na první pohled dost unavenou bagetu a chystal se jíst. Podívali jsme se na sebe a Jirka mě poslal docela obyčejně žebrat.“

Jak žebrat?
„Vysvětlil mi, že jediná šance široko daleko, a to nejen pro nás a všechny okolo, ale i pro Daníka, je bageta toho pána. Bylo evidentní, že to není nikdo z Čech, a tak jsem vyrazila. Jirka jít nemohl, budiž omluven, protože by nedokázal se svou angličtinou vysvětlit tomu Holanďanovi, jak jsem v rozhovoru zjistila, že fakt nežebrám, že jen shodou okolností nemám čím nakrmit plačící dítě… Nabídla jsem mu za bagetu jakoukoliv cenu a dostala jsem půlku zadarmo. Pak od jednoho Izraelce sušenky a od dalšího turisty vodu.“

Takže Daníkovi nakonec nechybělo vůbec nic.
„Ne, on byl spokojený, kamarádil se tam s nějakými malými ukázněnými holčičkami a svými blbinkami tam bavil ještě víc než hodinu celé osazenstvo. Krize nastala pod věží, když nás všechny konečně svezli. Bylo nás tam strašně moc, lilo a taxíky jezdily kolem téměř výhradně plné. Když jeden prázdný konečně zastavil, nastala bitva jak u Slavkova. Bitva národů by se to dalo nazvat…“

Takže Paříž nic moc?
„Ale ano. Další dny sice taky nebylo počasí bůhvíjaké, dokonce jsem to sdělovala i divákům Sportovních novin z tenisových dvorců Rollanda Garose v telefonátu na Nově, ale už jsme s sebou měli zásoby jídla i pití. A to dokonce i v Louvru.“