Herec Pavel Trávníček: Ženy? Konec!

Mám uběhané nožičky!

„Položte otázku, já ji zvednu,“ vítá nás Pavel v baru pražského Divadla Illusion, kde teď přebývá jeho divadelní společnost. V posledních letech se sice na filmovém plátně ani na televizní obrazovce příliš neobjevuje, i tak má ale práce nad hlavu. Jako principál divadla musí nakrmit všechny hladové krky svého souboru. Daří se mu to?

Pavle, co říkáte na informace, které se poslední dobou objevují ohledně vašeho divadla? Krachujete, dlužíte na nájmu, končíte kvůli dluhům s hraním?
„Všechny ty věci, které se o mém divadle poslední dobou píší, jsou samozřejmě nesmysl. I bulvár by měl vycházet z faktů. Do divadla nám kvůli tomu navíc volali pořadatelé akcí z celé republiky, kam jezdíme na zájezdy, a ptali se, zda s námi mají počítat, jestli vůbec existujeme. Hodně jich také váhalo, zda nás ještě budou chtít. Dotklo se to tak i některých našich smluv, takže mě to v podnikání hodně poškodilo.“

Kdy vám vůbec noviny ve vaší kariéře nejvíc ublížily?
„To bylo mockrát. Nejsilnější byl ale útok na mě a mou exmanželku. Natírali nás zleva i zprava, jak se rozvádíme, pereme, prostě se strašně otírali o naše soukromí. Přitom ti novináři byli kamarádi, takže jsem to bral jako obrovskej podraz. Tehdy byl bulvár v rozpuku, mnohem vulgárnější než teď. Psalo se například i to, že jsem bil bývalou manželku Simonu Stašovou. Ta se tomu ale jenom smála.“

Máte dva syny. Jdou ve vašich šlépějích?
„Adamovi je jedenadvacet, studuje jazyky a počítače, a sedmnáctiletý Pavel studuje umělecké řezbářství. Pavlík ještě jako malý kluk natočil čtyři filmy a docela dobře dabuje, ale nějak se té profese zalekl. Když chtěl jít na konzervatoř, uvědomil si, že ne vždycky může být herec úspěšný, tak si to rozmyslel. Hlavně že ho ale povolání, které si vybral, baví.“

V lednu vám zemřela maminka. Už jste se s její ztrátou vyrovnal? Jak moc vám schází?
„Od té doby, co maminka zemřela, jsem ji na mobilu ze zvyku párkrát vytočil, že jí zavolám, až pak jsem si uvědomil, že už to nejde. Vyrovnat se s tím je těžké. Už jenom pochopit tu skutečnost, že už není a nebude, je hrozně těžké a každého to jednou čeká. V tom je na světě jediná spravedlnost.“

Vaší přítelkyní je jedenadvacetiletá Monika Fialková. Čím to vlastně je, že má spousta mužů po padesátce tak mladé partnerky?
„To není tak, že to tak chtějí muži, naopak ty dívky si vyberou nás! Asi je to proto, že starší muži jsou v něčem zajímavější než mladí kluci. A mají víc zkušeností, takže se to dá pochopit. Doktor Plzák říká, že v jistém věku je pro muže důležité sehnat si nějaké afrodiziakum a nejlepším řešením je mládí.“ (smích)

Jak spolu trávíte volný čas?
„Docela rádi se staráme o dům a zahradu. Relaxuji třeba u sekačky trávy. Nebo si třeba zahrajeme Člověče, nezlob se. Místo papírové desky ale máme speciální kobereček přímo pro tuhle hru. Jinak hrajeme tenis, jezdíme na kole a v létě nám dost času zabere blbnutí u bazénu.“

Jak se s Monikou usmiřujete po hádce?
„Moc se nehádáme. Když se mi ale něco nelíbí, odcházím raději pracovat. Jdu třeba čistit sekačku.“

Co se vám na přítelkyni vlastně nejvíc líbí?
„Je hrozně pracovitá, užitečná a nadaná. Je to partnerka, která umí být zticha, což je velmi dobrá vlastnost. Taky dokáže být samostatná, což si na ní taky hodně cením.“ (smích)

Vaříte oba, nebo je to ve vaší domácnosti čistě ženský úděl?
„Střídáme se! Vařím rád a prý strašně rychlým tempem.“

Máte třeba nějakou sběratelskou vášeň?
„Teď už sbírám jen scénáře na nové hry. V dětství jsem ale sbíral známky, zapalovače a žiletky v papírových obalech. Kdoví, jak ty sbírky skončily.“

Jakých zlozvyků se nemůžete zbavit? Je to u vás karban, kostky, hrací automaty, nebo třeba ženy?
„Hráčská vášeň mě naštěstí nikdy nepopadla. Salutovat ve chvíli, když padnou tři hrušky, to mě fakt nebere. A co se týče žen, tak na ty už jsem stará osoba a mám uběhané nožičky…“ (smích)

Studoval jste brněnskou JAMU. Vzpomínáte na tu dobu rád?
„A jak! Psal se rok 1968, probíhala intelektuální revoluce, lidi bojovali za to, aby mohli cestovat, aby se zrušila cenzura. Najednou nás tak učili profesoři, kteří to měli předtím zakázané, hráli jsme hry, které se dřív hrát nesměly. V mém ročníku byli Sváťa Skopal, Pavel Zedníček, Mirek Donutil, o ročník výš studovali Polívka, Bartoška, Heřmánek nebo Balzerová. Všichni jsme se po škole rozprchli do světa a téměř všichni jsme se potkali zase v Praze. V podstatě většina mých spolužáků je úspěšná a slavná.“

Ve filmu jste si zahrál bezpočet princů. Ztotožňují si vás s nimi lidé stále, nebo už jste pro ně třeba i kominíkem, případně čertem, které jste také hrál?
„To je těžké. Když máte jednu slavnou roli, jakou byla ta moje ve Třech oříšcích pro Popelku, tak potom můžete natočit, co chcete, a stejně zůstanete v té jedné škatulce. Jako já jsem pro diváky doživotní princ, Josef Dvořák už bude vždycky jenom vodníkem.“

Po úspěchu »Popelky« vám chodily stovky dopisů s nabídkami k sňatku. Byl jste mladý a nezadaný. Přiznejte se – měl jste někdy něco se svou fanynkou?
„Fanynek bylo strašné množství. Dalo se to určitě využít, ale dál bych to nerozebíral. (smích) S tou popularitou to ale tehdy bylo úplně jinak než dnes. Byl jsem z Brna, nikdo mě neznal, a protože se film natáčel v koprodukci s Německem, v časopisech jako Voják nebo Květy o mně psali jako o německém herci.“

S dnešními fanynkami je to asi trochu jiné…
„Tak trochu, ale jinak, než myslíte. Nedávno za mnou třeba po divadelním představení přišla jedna padesátiletá fanynka, plakala a říkala: Já jsem strašně zklamaná! Vy jste mi tak strašně zestárl! Tak jsem ji utěšoval, že to přece nevadí, že stejný osud potkal i ji. To není důležité, říkala ona, ale vy jste mi to neměl dělat!“

Už dlouho jste se neobjevil v novém filmu. Je to právě kvůli tomu vašemu princovství?
„Určitě. Režisér Tonda Moskalyk byl jedním z mála, který mi věřil a obsadil mě i do úplně jiných rolí. V jeho filmu »Pozor, je ozbrojen« jsem hrál třeba vraha. Musíte mít prostě štěstí na režiséra, který se nebojí dát vám prostor. Dnes se třeba Hřebejk, Svěrák a další obklopují pořád stejnou skupinou herců, další se prakticky nepřibírají. To však nekritizuju, dá se to pochopit.“

Sice dodnes dabujete, nejvíc času ale asi věnujete vlastnímu divadlu. Kolik musíte prodat na představení lístků, abyste uživil sebe a svůj ansámbl?
„Záleží na sálu, ve kterém se hraje. Dá se ale říct, že pokud jsou prodané dvě třetiny lístků, kolem dvou set sedadel, tak se představení zaplatí. I kdybych ale kvůli nízké návštěvě krutě prodělával, stejně musíme hrát všichni na sto procent. Jinak se to ani dělat nedá.“

Kde vás nyní mohou fanoušci vidět?
„Tak jednak v našich divadelních hrách, třeba dvaadvacátého dubna máme premiéru divadelní hry Čachtická paní s Uršulou Klukovou v hlavní roli, nebo taky ve vysílání pro pamětníky.“

Tomu nerozumím…
„No pokud vím, tak Nova teď občas asi ve tři hodiny ráno opakuje Do-re-mi!“ (smích)

Autor: David Zápal
Foto Aha!: Marek Pátek