Radek Pastrňák z Buty: Uchlastával jsem se k smrti! Co řekl o Gottovi?
9 fotografií
František, Vrány, Krtek, Mám jednu ruku dlouhou, Jednou ráno, Nad stádem koní, to je jen stručný výčet hitů, které má na svědomí kytarista a zpěvák Radek Pastrňák (51) a jeho skupina Buty. Tahle kapela v devadesátých letech patřila mezi špičku české hudební scény. Pak se ale po nich slehla zem a vědět o sobě dali až před nedávnem videoklipem k nové písničce Píseň práce (vcelku příznačně pro 1. máj, který jsme v týdnu mohli slavit).
Radku, jak se vám podařilo zlákat do vašeho videoklipu tolik hvězd českého showbyznysu?
„Pomocí mého mobilního telefonu. (smích) Prostě jsem vzal telefon a začal obvolávat kamarády. Vysvětlil jsem jim myšlenku a kupodivu se setkal s kladnou odezvou. Kromě Helestoupení v Polsku, do toho všichni oslovení šli.“
Neváhal ani Karel Gott?
„S ním to bylo trošku jinak, toho přivedl Petr Janda. Ten měl být totiž závěrečným trumfem celého videoklipu. Když jsem mu volal, říkal mi, že jde zrovna na kafe s Gottem, tak jestli ho tam nechci také. Samozřejmě jsem řekl, že jo. Nakonec to dopadlo tak, že nejenže mu Karel v tom videoklipu sežral celou slávu, ale po natáčecím dni mu navíc ještě odtáhli auto...“
Neměl Mistr problém s tím, že jeho úlohou bude škemrat na úřadu práce o zaměstnání?
„Naopak. Vymýšlel si i sám nějaké repliky, zdokonaloval scénář. Byl jako ostatní kolegové naprosto skvělý.“
Jak jste to měl s prací v životě vy? Živilo vás někdy i něco jiného než muzika?
„Jasně. Dělal jsem toho spoustu. Mám vystudovanou stavební průmyslovku, takže jsem začínal v jedné stavební firmě. Tam jsem udělal strmou kariéru: mistr, zedník, přidavač. Jako přidavač jsem si paradoxně vydělal nejvíc peněz. Jeden čas jsem rozvážel potraviny, byl jsem i hlídačem parkoviště nebo s jedním akademickým malířem jsem se živil jako topič v kině.“
Kdy přišel zlom, že jste mohl tyhle profese pověsit na hřebík a věnovat se jen hudbě?
„Na začátku devadesátých let jsme s Buty natočili desku, o které jsem si myslel, že bude první a poslední. V některých rádiích z ní začali hrát píseň Píšťalka, díky tomu si nás všiml Karel Šíp, který se o nás zmínil Honzovi Svěrákovi. Ten zrovna chystal film Jízda. Začalo se domlouvat, že bychom do toho udělali muziku.“
Co bylo dál?
„Když jsme se kvůli tomu sešli a on mě uviděl, padl jsem mu do oka, řekl, že přesně takový typ člověka by se mu hodil i do toho filmu. Byl to pro mě docela šok, muziku ano, ale hrát tam? Nechtěl jsem.“
Co vás nakonec přesvědčilo?
„Bránil jsem se, seč mi síly stačily, ale na náměstí v Olomouci, kde jsme hráli, jsem od kapely dostal válečky. Donutili mě. Musel jsem.“
O natáčení Jízdy dodnes kolují zajímavé historky. Třeba že ta tráva, kterou jste kouřili, byla opravdová.
„To je pravda, no... Ale byl to lehký model, moc to nedávalo.“
A co románek s Aňou Geislerovou?
„Tak s Aničkou to trochu jiskřilo. Víc bych to ale nerozebíral. Celkově jsme si všichni sedli jako parta.“ Jak se vám jako neherci spolupracovalo s režisérem Janem Svěrákem? „Honza je jedináček, má se hodně rád. Natáčení nebylo dlouhé, trvalo asi čtrnáct dní. Hodně se mohlo improvizovat, scénář nebyl nijak pevnej, takže to bylo docela v pohodě.“
Když film reprízují, díváte se?
„Naposledy když to dávali, tak jsme se domluvili s mojí mámou, které bude brzy devadesát let, že se budeme dívat spolu. Ona je skvělá, ještě donedávna hrála ping-pong, je neuvěřitelně akční. Tak jsme sedli k televizi, já se ale sám na sebe vydržel dívat jen chvíli. Styděl jsem se. Tak jsem raději zdrhnul do hospody.“ (smích)
Po filmu Jízda se Buty rozjely, měli jste plné haly, plodili jeden hit za druhým, fanynky vám ležely u nohou. Vy máte image slušňáků, dokázali jste někdy také udělat jako rockové star nějaký průšvih?
„Také jsme dělali bordel. Ale bylo to v mezích. Já jsem třeba introvert. Mně vždycky stačilo pivko, kořalka a být v klidu. Nepotřeboval jsem stát na stole a vykřikovat něco do celého světa.“
Co fanynky, využíval jste někdy slávu?
„Motaly se kolem nás, to je jasné, ale tohle já nikdy neuměl. Nejsem nějakej alfa samec. Ale celkově byl ten život samozřejmě trošku pestřejší, než kdybych třeba zůstal topičem v kině. (smích) Ale třeba u policistů jsem to měl dobré. Řidičák jsem dělal poměrně pozdě, a když byly závěrečné jízdy, tak jsem s policajtem v zádech zaparkovanému autu nechtěně utrhl zrcátko. Naštěstí mi to prošlo, tento dopravní přestupek se nedošetřoval a ten pan policista mi ten řidičák dal.“
Pak se ale po Buty slehla zem a nebylo o vás vidu ani slechu. Co se stalo?
„Nic. Jen jsme se prostě přestali objevovat v televizi a rádia nehrála naše nové písničky. Buty hrají nepřetržitě, ročně okolo stovky koncertů. Asi před čtrnácti dny se nám stala taková kuriozita, byli jsme na šňůře od středy do soboty, jenže v pátek nám padl kšeft a my museli v Praze čekat na hotelu na sobotní akci. A protože v Praze máme kamaráda, který má fajn hospodu, sebrali jsme se a šli tam zahrát. Udělali jsme si takovou zkoušku a on pak vybíral do klobouku.“
To museli lidi koukat…
„My se muzikou bavíme. Příští rok budeme slavit třicet let, takže plánujeme vydat desku, pozvat si pár zajímavých hostů a s nimi udělat takové trošku větší koncerty v Praze, Ostravě, Brně a Bratislavě.“
Vy jste jeden čas psal jeden hit za druhým. Čím to, že se najednou skládání zadrhlo?
„Tenkrát jsem měl plodné období, byl jsem nevypsaný a šlo to samo. Před pár lety jsem měl ale tvůrčí krizi a nemohl napsat nic. Zkoušel jsem se ožírat, uchlastával jsem se doma k smrti, prošlapával koberec, všemožně se snažil jít múze naproti, ale nešlo to. Prostě bičování mrtvého koně.“
Zoufalá situace.
„Prohlásil jsem se důchodcem, a že na to jako prdím. Když se to láme přes koleno a tlačí na pilu, je to špatně. No a najednou začaly nápady chodit samy. Je ale pravda, že jsem docela náročnej a jen tak něco se mi nelíbí. Na druhou stranu musím říct, že dřív jsem kytary po každém kšeftu nechával v autě a nebral si je vůbec domů. Prostěna ně nesáhl. Dneska na kytaru cvičím deset hodin denně. Strašně mě to baví.“
Buty hrají třicet let téměř v neměnné sestavě. Jak řešíte ponorkovou nemoc?
„Ponorka číhá neustále někde pod hladinou, tu a tam se vynoří, pak zase ponoří. Teď už je to po těch letech klidnější. Myslím si, že máme v kapele dobré vztahy. Samozřejmě, že se vždycky najdou nějaké třecí plochy. Na konci devadesátých let to byly dohady kvůli penězům a chamtivosti. Někdy to bylo kvůli muzice. Pak už kvůli čemukoliv. (smích) To je jako v manželství, pak se to strašně dlouho léčí. Jak ale říkám, dnes už na to koukáme jako staří chlapi od 51 do 65 let. Je to na pohodu.“
Jeho rodina
Z prvního manželství má dvě dcery ve věku šestnáct a třiadvacet let. „Děda snad ale ještě nebudu. Holky jsou rozumné,“ konstatuje pyšně Radek, který vyrůstal se dvěma sestrami. Jedna je starší o šest, druhá o osm let. „Co si budeme povídat, byl jsem takovej jejich ocásek, kterej je spíše otravoval a ony se o mě musely starat. Spíše mě teda mučily,“ vzpomíná s úsměvem. Společně vlastní chatu v Beskydech, kde se pravidelně scházejí. „Máme spolu skvělej vztah,“ popisuje.
Elita na úřadu práce
Kapela Buty natočila unikátní videoklip k songu Píseň práce. Sezvala muzikanty a další celebrity na úřady práce a nechala je stát frontu na volná místa. K téhle recesi se propůjčili např. Karel Gott, Marek Eben, Fanánek, Petr Janda, kapela Tatabojs a další. „S Pražáky se točilo v Praze, s Ostraváky u nás, pak jsme to smontovali,“ popisuje Radek Pastrňák. Výborný fór si všichni pochvalovali, práci ale s díky odmítli. „Asi mají dost kšeftů,“ smál se Pastrňák.
9 fotografií
