»Nádeníček« Oldřich Navrátil (61): Krevní sraženina v mozku! | Ahaonline.cz

Registrace  |  Zapomenuté heslo

Deník Aha! na Facebooku

středa 10. srpna 2022

Svátek slaví Vavřinec, zítra Zuzana

»Nádeníček« Oldřich Navrátil (61): Krevní sraženina v mozku!

Oldřich Navrátil si na sebe musí dávat pozor...
Oldřich Navrátil si na sebe musí dávat pozor...  (Foto Aha! – Karel Kopáč, Daniel Černovský, David Kundrát, ara)

V seriálu Vinaři oblékl bílý plášť a usadil se jako vesnický doktor Luža v ordinaci. I když má Oldřich Navrátil (61) tuhý kořínek, s lékařským prostředím má své zkušenosti. Před několika lety mu šlo dokonce o život. Ale ani když měl v mozku krevní sraženinu, nepřišel o svůj osobitý humor. Rozhodit ho ale dokážou – jak prozrazuje v následujícím rozhovotu – úplně jiné věci. Třeba špatně srovnané tužky na stole!

Jaký je váš vztah k vínu?
„Já jsem milovník vína! Je zdravé, netloustne se po něm tak jako po pivu, člověk dýl vydrží, to není jako rum... Ale vážně, víno mám rád. Když je dobrý, to si opravdu pochutnám. Jinak alkohol jako takový mi moc nechutná. Umím ale i pít, až se točí hlava.“

Pamatujete si na první opičku, která bývá v pubertě?
„Na to si ani nevzpomínám. Takový to, že si kluci koupí flašku, a pak se jim motají nohy, to se mi nestalo. S cigaretama ale jo. To jsem chodil do druhé třídy. Koupili jsme si globusky, tenkrát stály dvě koruny a dvacet haléřů, a vykouřili jsme je naráz na záchodě sokolského stadionu v Třebíči. To bylo velký!“

Co vám řekli rodiče?
„Ti to samozřejmě nevěděli.“

Takže vás tahle zkušenost vyléčila a nekouříte dodnes?
„Byl jsem sice kuřák, ale přestal jsem ve čtyřiceti.“

Ze dne na den?
„Zničehonic. Ani jsem se nějak netrápil. Ani ta závislost, jak se říká, tam nebyla. Ale teď, po padesátce, když jsem v hospodě, tak si dám dvě deci nebo pivo a k tomu si čas od času jednu, dvě, tři cigaretky zapálím. Ale pak zase měsíc nemusím kouřit. Odborníci nad tím jen kroutí hlavou.  Protože ten nikotin je taková závislost, že se do toho lehce sklouzne. Ale já to už takhle praktikuju dvanáct let.“

Na natáčení na jižní Moravě je docela daleko od Prahy. Dojíždíte denně, nebo bydlíte v hotelu?
„Asi 87 kilometrů odtud mám chatu, na které trávím všechen volný čas. A na natáčení mě vozí paní ze štábu.“

Takže chatu máte na Vysočině, kde jste se narodil?
„No jo, u Třebíče. Poprvé jsem byl v těch místech na jaře 1953, když mi bylo půl roku. Rodiče tam jako staří trampové měli chajdu.“

Takže jste ji po nich zdědil?
„Ne, postavil jsem si pak svou. Ale tam do těch míst už jezdím odmalička.“

Společnost vám tam dělá i váš pejsek Fifi?
„Fifina bohužel už odešla. Bylo to náhlý, když už jí bylo jedenáct let. Teď mám Sisi – podle nejkrásnější rakouské císařovny. A ještě vyženěnýho retrívra, který je už starý pán. Bude mu šestnáct.“

Vaše rodina pochází z Třebíče. Máte rodinnou kroniku?
„To bohužel nemáme. Jsem líný hledat v archivech, ale vím, že dědeček byl čistý Třebíčák, babička z matčiny strany taky. Dědeček z otcovy strany pochází z Olomóca.“

Takže když objíždíte na Dušičky hřbitovy, jedete na jedno místo, protože všichni jsou pohřbení v Třebíči?  
„Ano, všichni jsou v jednom hrobě. Už i já tam mám svoje místo!“

Vypadáte výborně, energie máte na rozdávání, ale máte za sebou operaci hlavy. Proč jste ji musel podstoupit?
„Měl jsem tam sraženinu – kavernom.“

Měl jste nějaké problémy?
„Vůbec jsem to nevěděl. Ale mám skvělou paní doktorku, která mi říkala – poslouchejte, bude vám padesát, už byste si měl hlídat zdraví, takže uděláme takovou generálku... A nechala mě celého proklepnout! Byl jsem i na cétéčku a tam se jim něco nezdálo. Tak mě poslali na magnetickou rezonanci a pak rovnou do vojenské nemocnice k profesoru Benešovi. Tenkrát jsem nevěděl, kdo to je. Až dneska vím, že je to jeden z nejlepších neurochirurgů na světě. Takže jsem byl v nejlepší péči.“

Měl jste strach?
„Vůbec žádný.“

Bylo to poprvé, kdy se vám něco takového přihodilo?
„Nikdy předtím, ani potom mi nebylo nic. Já vůbec nemám ani zlomeniny. Asi mám nějakou silnou kostru. Jen těch pádů, co mám za sebou – a nic!“

Měli vaši předci taky tak tuhý kořínek?
„No, jeden z dědečků vedl život záviděníhodný, i když nepříliš zodpovědný. Ten se pití i cigaretám věnoval zodpovědně. Kouřil padesátku až šedesátku cigaret denně, a nikdy nebyl u doktora. Nikdy nebyl nemocný. Nedožil se vysokýho věku, ale na to, jak žil, tu byl dlouho. Jednou hrál na harmoniku a zpíval, pak si šel lehnout a ráno v sedm se už neprobudil.“

A rodiče?
„Ti bohužel umřeli na rakovinu tlustého střeva. Kdyby si v padesátce udělali generálku jako já, mohli tady možná dodneška být...“

Podstoupil jste v rámci prevence speciální vyšetření?
„Ano, takže zatím vím, že rakovinu nemám. Sice je to vyšetření šílený, ale bylo to o to lepší, že jsme na tom byli kolektivně.  Šli se mnou eště dva kamarádi. Byli jsme na tom loni a vzájemně se podporovali.“

Ve filmu Bylo nás pět jste úžasně zahrál majitele koloniálu Bajzu. Inspiroval vás někdo z rodiny?
„Já jsem opravdu v takovém prostředí vyrostl. Měli jsme doma i stejné zařízení. Člověku to ani nepřišlo. Kdysi dávno jsem žil s Dagmar Bláhovou a jednou jsem ji zatáhl k nám do Třebíče. Když to viděla, byla v šoku. Říkala mi – to není možný, tady se zastavil čas, proč sem nepozveš nějakýho fotografa? Člověku to ale nepřijde, protože tam vyrůstal. To se pak hrálo samo.“

Váš dědeček byl prý cholerik. Tuhle vlastnost jste po něm také zdědil?
„Ano. Zničehonic vybouchnu a za minutu o ničem nevím. Moje žena je z toho špatná a já ji vždycky chlácholím – nic si z toho nedělej...“

Kolegové o vás říkají, že jste také puntičkář.
„Jsem, a velký! Dalo by se dokonce říct, že jsem tím až trochu nemocný. Proto se mi taky líbí seriál Můj přítel Monk. Jak si tam rovná tužky na stole, tak to dělám taky! Mám rád, když je vše srovnaný. Když přijedu na chalupu, tak třeba čtyři dny uklízím, i když tam není žádný nepořádek. Ale já to prostě musím přerovnat, abych měl příjemný pocit uspokojení.“

Jste také kutil?
„Nejsem, a dokonce to nesnáším. Šroubovák, kleště, to hrozně nemám rád. Naštěstí je ovládá moje žena. Máme to rozdělené – manželka má nářadí a já kastroly a naběračky! V žádném případě to ale není tak, že mám línou ženu. Spíš naopak.“

S manželkou se tedy perfektně doplňujete…
„To je naprostá pravda. Ona má navíc úžasnou komunikační schopnost, protože dělala roky s lidmi, a proto se stala i mojí manažerkou. Monička je prostě úžasná.“

Napadlo by vás někdy, že naleznete tak skvělou partnerku v pozdním věku?
„To je osud, tak to má být.“

Kdo přišel s nápadem, že se podruhé oženíte?
„Já. Pořídil jsem prsten a požádal ji o ruku. Ženil jsem se 11. 11. 2011, podruhý v životě, a co vám můžu na sto procent slíbit, naposled.“

A co vnoučata? Už z vás dcera udělala dědečka?
„Ona si teď hodlá koupit dům a ještě by chtěla s partnerem pojezdit po světě. Až to přijde, tak to přijde. Ale já už vlastně jsem děda. Jak říkají moji kamarádi –stínový! Starší syn mé ženy nás podaroval vnučkou Emou.“



Přečtěte si
bastapasta
6. 9. 2014 • 11:40

Štěstí je jen pocit.

Kontakty

  • Telefon 9.00 – 17.00: 225 974 140
  • Telefon po 17.00: 225 974 164
  • Fax: 225 974 141

RSS kanály serveru ahaonline.cz lze užívat pouze pro osobní potřebu. Jakékoli další šíření obsahu ahaonline.cz je možné pouze s předchozím souhlasem jeho provozovatele.