Imrich Bugár prozradil: V metru mě babky pouštěly sednout
Atletická legenda, bývalý vynikající diskař. Tanečník ze StarDance, ale i pyšný otec a zapálený zahrádkář. A hlavně duklák, který v legendárním pražském klubu působí od roku 1974. Všechno tohle je Imrich Bugár (63), který se pro Aha! rozpovídal o své kariéře po kariéře.
V roce 1995 jste přestal házet diskem a na Julisce se přesunul do oddělení zahraničních styků. Co se od té doby změnilo?
„Už dělám šéfa (smích). O každém sportovci, co vycestuje ven, musíme mít přehled. Ročně se jedná o 4200 až 4500 výjezdů. Všechno evidujeme. Jsme na to tři. Ročně přes nás proteče 35 milionů jen na zahraniční soustředění.“
To máte celkem velkou odpovědnost...
„Musí to mít hlavu a patu! Pod Duklou je kolem 400 sportovců včetně olympijských vítězek Ledecké, Samkové, Špotákové, veslaře Synka a dalších. A občas to jsou situace! Třeba když jeli kanoisti na mistrovství světa do Portugalska a jejich svaz neměl auta. Tak jsme jim půjčili naše, aby odtáhli lodě. No a 100 kilometrů před cílem jim vypověděly službu, rozpadla se převodovka, a tak těch sto kilometrů jeli čtyři hodiny, protože mohli zařadit maximálně dvojku. Potřebovali do servisu, museli jsme jim rychle poslat čtyři tisíce eur na opravu...“
Improvizace vám tedy nevadí?
„Aspoň to máme pestřejší. Nejhorší je, když trávím víkend na chalupě, tam nemám ani internet. A teď někdo volá, že se něco děje. Tak musím sednout do auta a jet do Prahy.“
Kde máte chalupu?
„Na Kunětické hoře, z Prahy tam jsem za hodinu a čtvrt. Dá se tam jezdit celoročně a já rád trávím venku celý den. Baví mě, že si můžu vypěstovat vlastní potraviny. Jaká bude polívka? Co zahrada dá, odpovídám. Manželka na mě vždycky jen křikne, jestli chci kafe, tak si ho dám s jogurtem a dělám dál.“
Nejste po konci sportovní kariéry zaměstnanější, než když jste závodil?
„No, míň času mám! Ale zase víkendy se snažím šetřit, ty mám pro sebe. Během sportovní kariéry je taky člověk pořád pryč. Celé jaro máte soustředění, pak závodíte, na podzim jedete do lázní. A tak pořád dokola. Jeden rok jsem zjistil, že jsem byl víc s Gejzou Valentem (rovněž bývalý diskař, dvojnásobný mistr Československa a bronzový z MS 1983 (pozn. red.) než se svou manželkou.“
Což jste s narozením dcery Olgy chtěl změnit...
„S manželkou jsme na to čekali patnáct let, »trefili« jsme se, až když mi bylo čtyřicet. Říkal jsem si: Na Vánoce se narodí malá, a já v lednu odjedu na tři měsíce na soustředění. To ne! Navíc se naskytla příležitost jít do sportovního úseku v Dukle, takže to pěkně vyšlo. A dobře jsem udělal, že jsem ukončil kariéru!“
Užíval jste si otcovství?
„A jak! Kdyby se mi dcera narodila v pětadvaceti, když jsem ještě sportoval, tak bych si to třeba tolik nevychutnal. Ale ve čtyřiceti je už člověk v pohodě, v klidu, ví, co a jak. Kam jsem mohl, tam jsem ji vozil: na maratony, primátorky... Jezdil jsem všude s kočárkem, kde byly jen paničky a já, chlap.“
Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném sobotním vydání deníku Aha!
Komunistům neodpustil
Ta křivda v něm pořád je! V roce 1984 politická reprezentace kvůli bojkotu nepustila Imricha Bugára na olympiádu do Los Angeles. Přitom jeho nejslabší výkon toho roku by za oceánem stačil na bronz, on si ale myslel na zlato. Vyhrál i předolympijský závod. A pak se musel z Angeles vrátit. „Chytli mě kontráši a vyprávěli mi, co všechno je v Americe protisovětského. Přitom jediná ruská tam byla reklama na vodku, přes celý barák,“ líčí Bugy, jak legendárnímu sportovci říkají přátelé, s hořkým úsměvem. „Komunistům jsem neodpustil, nevolím je,“ má jasno muž, jehož nejlepším olympijským výsledkem tak zůstalo stříbro. Paradoxně z Moskvy v roce 1980.
Jak vznikal rozhovor?
Jeho mohutná postava budí respekt, sám si z ní ale dokáže udělat legraci. Stejně jako z ostatních věcí – Imrich Bugár se rád směje. A taky s oblibou vypráví. I proto možná s rozhovorem ochotně souhlasil. „Jsem tady na Dukle každý den, tak přijďte,“ říkal do telefonu. A když jsme dorazili, povídal se stejným zápalem o sportovní kariéře i o své zahrádce...
Imrich Bugár o dokumentu Věra 68: