Režisér Václav Vorlíček: Libíček mu umíral před očima...
40 fotografií
Byl posledním, kdo kamaráda a herce svých ilmů viděl živého. Trauma staré bezmála čtyřiačtyřicet let si v sobě režisér Václav Vorlíček (87) nese dodnes. O smrti Jana Libíčka (†42) vypověděl ve své nové knize memoárů Pane, vy jste režisér, která právě dobývá předvánoční trh.
V knížce jsou popsána zákulisí natáčení jednotlivých Vorlíčkových filmů, dočtete se, co jste ještě neslyšeli a na filmovém plátně logicky ani neviděli.
V kapitole o natáčení proslavené komedie Jak utopit doktora Mráčka anebo Konec vodníků v Čechách vzpomína na tragédii, která ho postihla lidsky i profesně. „Byl to kamarád, hrál skoro ve všech mých filmech,“ popisuje režisér skvělých komedií i pohádek.
Pět piv denně
Předně je třeba uvést, že zavalitý herec Jan Libíček byl velice vážně nemocný člověk, který měl navíc hrůzu z doktorů, a proto své potíže přede všemi tajil. Ani manželka, ani dcery ho nedokázaly dostat k lékaři. Měl těžkou cukrovku a další problémy, ale nevěděl, jak vážně na tom je, protože se nenechal nikdy vyšetřit. „Konzumoval denně svých minimálně čtyři pět piv. Sám se pyšnil tím, že váží nějakých sto třicet, sto čtyřicet kilogramů,“ líčí Vorlíček.
Patálie se skafandrem
První trable, i když ve srovnání s tím, co se mělo stát, malicherné, se přihodily ještě před začátkem natáčení. „Honzovi jsme mu zkoušeli potápěčský skafandr. Na začátku filmu je scéna, kde má být tahle postava ve skafandru pod vodou. Když jsme do něj ale Libíčka soukali, bylo to něco mezi komedií a dramatem.“
Vorlíček s Libíčkem jeli do jednoho z pražských bazénů, kde šel herec s potápěči v plavkách do bazénu a tam ho na něj natahovali. Byl to oblek z pevné gumy a dva chlapi ho museli namáhavě roztáhnout a Libíčka do něj pod vodou rvali. „Museli tam vměstnat objem jeho obrovského břicha. Pěchovali ho tam centimetr po centimetru a už tahle zkouška ho musela vyděsit, že tohle martýrium podstoupí ještě jednou při natáčení.“
Panika ze saniťáků
Ke skafandrové scéně se už bohužel nedostal. Černý den nastal, když se měl točit obraz, ve kterém vodníci čekají na Střeleckém ostrově na doktora Mráčka a chtějí ho utopit. „Menšík byl tehdy po flámu, vypadl rovnou z nějaké vinárny. Cestou sebral před obchodem pytlík s mlékem, které tehdy mlékaři rozváželi a nechávali přede dveřmi. Jak čekali s Libíčkem na záběr, napil se, jenže měl žaludek podrážděný alkoholem a hned všechno vyzvracel.“
Mléko chtěl hned vyhodit, ale šetrný Libíček mu pytlík vzal, že to dopije. A vskutku mléko dorazil, pak vstal, že se projde, ale zakymácel se a padl jako podťatý po zádech do Vltavy. „My byli s kamerou na loďce asi patnáct metrů od břehu, ale měli jsme tam i člun s kaskadéry, pořádnými vazouny. Hned k němu přispěchali a bezvládného Honzu z vody hned vytáhli.“
Zavolali okamžitě sanitku, pokoušeli se ho oživit a Jan Libíček se skutečně z mrákot napůl probral. „Jenže jakmile nad sebou spatřil saniťáka, vjela do něj nepopsatelná hrůza, měl skutečně panický strach, fobii z bílých plášťů. Vysmekl se jim a utíkal i při své váze pryč, udělal pár kroků a zase se skácel k zemi.“ Tentokrát nadobro. Do špitálu už nedojeli, Jan Libíček cestou zemřel, takže zamířili rovnou na prosekturu. Režisér Vorlíček ho viděl jako poslední, než za ním zaklaply dveře sanitky…
Herci za sebou měli osm dní natáčení, tedy skoro třetinu, a film byl náhle v ohrožení. Herci jsou pověrčiví, nechtějí brát role po mrtvém kolegovi. Pak se jí ale zhostil Zdeněk Řehoř a poměrně dobře do vodnické rodiny zapadl.
Jak se Menšík předávkoval
Dvorním hercem a velkým přítelem Václava Vorlíčka byl i Vladimír Menšík, klasik a legenda českého filmu. Také s ním měl trable pramenící z jeho nemoci. „Když jsme točili Létajícího Čestmíra, byl na tom Vladimír už špatně. Trávil většinu času v maskérně, kde dostával kapačky a nechával si píchat injekce. Jezdil jedině svým autem, protože vzadu měl kufr plný léků, které si obstarával přes známé.“ Dovedl si je prý obstarat bez předpisu od profesorů na univerzitách. Posílali mu je na to jeho opravdu těžké astma až ze Švýcarska.
To jsme třeba někde na natáčení spali v hotelu, a najednou mi někdo v noci škrábe na dveře. Naštvaný vstávám a venku Menšík: Václave, prosím, pojď ke mně na chvíli, budeme si povídat.“ Vorlíček šel, usínal za chůze, pak klimbal u Menšíka na pokoji, ale naslouchal mu. Povídali si do tří do rána. „Nebralo to konce, vyprávěl mi o té své nemoci, že když si lehne, tak se dusí. Musel kvůli tomu spát vsedě.“ Nechával si do pokoje přinést křeslo, oblékl se do pyžama, nazul trepky, přehodil přes sebe župan, sedl si a pokoušel se usnout. „To jeho věčné flámování po nocích bylo podle mě dané tím, že nemohl spát.“ To bylo pět let před smrtí, přitom takhle trpěl od čtyřicítky, astma se mu neustále zhoršovalo.
Občas se prý stávalo, že se svými medikamenty předávkoval a najednou začal hrát něco jiného. Vzal prostě text z jiné scény. „Když jsem natáčení zastavil a řekl mu to, hádal se se mnou. Pokaždé pak ale přišel, když si to uvědomil a omluvil se.“
Na video s Vorlíčkem se můžete podívat zde:
40 fotografií
