ODTAJNĚNO: Jak StB ničila lidi!
18 fotografií
Zesílené represe mocenského aparátu; výslechy, zastrašování, násilí, fízlování, vydírání. Po lednovém zveřejnění Charty 77 bolševik zuřil a přišla okamžitá odveta Státní bezpečnosti. Signatáři byli vystavováni drsné policejní šikaně, akce Asanace iniciovaná ministerstvem vnitra měla za cíl rozvrátit disent, diskreditovat myšlenku petice a vypudit protistátní (míněno komunistickými zákony) živly ze země. Jaké byly tehdejší praktiky estébáků? Zvrácené i sadistické! V dnešní době si něco podobného nedovedeme představit.
CO JE CHARTA 77
Jedna z nejvýznamnějších akcí opozice proti komunistům a socialistickému zřízení. Petice kritizovala »politickou a státní moc« za nedodržování lidských a občanských práv. Formulovala požadavky jejich dodržování. Jedním z podnětů k sepsání Charty 77 bylo zadržení »mániček« z undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe. Chartu podepsalo 1883 lidí, 25 jich podpis veřejně odvolalo.
1. ledna 1977
Byl vydán dokument Charty 77 č. 1, pod který se podepsalo 241 lidí. Obsahoval prohlášení Charty 77.
6. ledna 1977
Chartisté začali rozesílat obálky s textem, kvůli zásahu StB jich však stihli odeslat jen asi 40. StB zabavila originální dokumenty Charty včetně podpisů. Text Charty 77 ale zveřejnil francouzský deník Le Monde, poté The Times a Franfurter Allgemeine Zeitung.
7. ledna 1977
Rudé právo otisklo první reakcina existenci Charty 77.
14. ledna 1977
Byli zatčeni Václav Havel a Jiří Lederer.
26. ledna 1977
Ministerstvo zahraničí USA vyslovilo zneklidnění nad tím, jak československá vláda zachází se stoupenci lidských a občanských práv.
31. ledna 1977
Havel je stále ve vězení, zbylí dva mluvčí Charty 77, Jiří Hájek a Jan Patočka, byli předvoláni na Generální prokuraturu. Tam jim bylo sděleno, že činnost Charty je v rozporu s platnými československými zákony.
13. března 1977
Po osmihodinovém výslechu na StB zemřel mluvčí Charty, filozof Jan Patočka. Měl mozkovou mrtvici, není vyloučen útok na hlavu.
Akce Asanace
Krycí název pro operaci StB z ledna 1977, v důsledku které chtěl komunistický režim v Československu donutit nepohodlné lidi, zejména signatáře Charty 77, k odchodu ze země. Při akci byly použity různé formy psychického i fyzického nátlaku a vydírání.
Estébáci, kterých v listopadu 1989 působilo v Československu přes 12 tisíc (další tisíce spolupracovníků udávaly a jinak »informovaly«) měli takřka neomezenou moc. Podléhali sice ministerstvu vnitra, ale donucovací praktiky a jiné prostředky měli zcela ve své kompetenci. V této organizaci pracovali vesměs lidé se sadistickými sklony, komplexy si léčili v drsných metodách výslechu, urážkách, ponižování a mučení. Intrikovali, špehovali, psychicky terorizovali. Jaké byly nejdrsnější postupy jak zničit člověka?
Než vás zavřeli…
✮ Výslechy pod různými záminkami, často i přímo na pracovišti, což se rovnalo prozatím jen ostudě. Později nedůvěře ostatních. Estébáci pracovali s nedůvěrou, závistí, opovržením. Kdo byl vyšetřován, byl pro své okolí logicky nebezpečný.
✮ Zadržení v restauraci a převezení na záchytku. Jakkoli byl perzekvovaný, střízlivý nebo byl opilý, prostě ho odvezli, vyšetřili a buď ho propustili, nebo na záchytce zůstal. Jednou z praktik StB bylo pošlapat lidskou důstojnost.
✮ Opakované obesílání doporučenou zásilkou, kterou si adresát neobjednal a kterou musel chodit vyzvedávat. Našel jen prázdnou obálku.
✮ Noční telefonické vyzvánění. Když jste zvedli sluchátko, bylo slyšet klapnutí a tón.
✮ Bezdůvodné zabavování technického či řidičského průkazu, častá silniční kontrola, buzerace.
✮ Pohovory s blízkými a příbuznými (například rozšíření informace, že dotyčný chce emigrovat).
A když vás zavřeli!
✮ Vyhazov z práce rodinných příslušníků. Vyhazov dětí ze školy, nepřijetí na školu apod.
✮ Nátlak na manželku (manžela) vyšetřovaného: rozveďte se, bude to pro vás lepší. My vám po rozvodu umožníme návrat do původního zaměstnání, nebo naopak ještě do lepšího.
✮ Nátlak na rodinu, aby se vyšetřovaného zřekla a písemně mu to sdělila.
✮ Nátlak na dítě. Ve škole soudružka učitelka tu a tam neopomněla připomenout, že tento žák je synem (dcerou) nepřítele pracujícího lidu, že tatínek je ve vězení. Křivda a šikana na dítěti? Co může být horšího?
✮ Prostřednictvím uvědomělejších rodinných příslušníků nátlak uvnitř rodiny. Nebylo výjimkou, že v rodině se mohl objevit zrádce, protože podlehl tlaku (nechtěl přijít o místo, byl komunista apod.).
Když vás chtěli zlomit
✮ Šestnáctihodinové a někdy i delší výslechy. Hlavně v noci a dopoledne. Vyšetřovatelé se střídali po dvou či čtyřech hodinách. Chodili se domů vyspat a vraceli se k dalšímu výslechu čerství.
✮ Relativně nízká teplota v cele (často i mráz) a velmi skromné oblečení. V noci musel mít vyšetřovaný neustále ruce viditelně vystavené. Jakmile je podvědomě zastrčil, následovalo kopnutí do ocelových dveří cely a jeho vzbuzení. Toto se v noci neustále opakovalo, takže vězeň prakticky nespal.
✮ Při zostřeném trestu, kdy se nedařilo vymámit přiznání: Vyšetřovanému byla odebrána pokrývka a musel chodit (i půl hodiny) po cele. Opakoval se několikrát za noc.
✮ Nasazení aktivních spolupracovníků StB na celu. Ti přesvědčují vyšetřovaného, aby se přiznal, že dostane nižší trest. Nebo ho jinak psychicky terorizují.
Co to bylo tajné zatčení?
✮ Tzv. tajné zatčení byla jedna z metod StB, zcela postrádající právní podklad i podle tehdy platných zákonů. O žádné zatčení nešlo. Neexistoval zatykač, osoba »tajně zatčená« nebyla předána do vyšetřovací vazby. Šlo o únos, kdy se skupina příslušníků StB dohodla, že se někoho zmocní. Ten byl někde přepaden a odvlečen na jemu neznámé místo do tzv. konspirační chaty nebo budovy a tam vyslýchán.
Disidenti vypovídají!
V roce 2002 se konal soudní proces s aktéry akce Asanace a někdejším komunistickým ministrem vnitra Jaromírem Obzinou. Zodpovídali se ze šikany a mučení disidentů, jenže všichni dostali jen podmínku. Nedozírná blamáž. A Obzina se rozsudku nedočkal, zemřel dřív, než přišla spravedlnost. V soudní síni tehdy vypovídali disidenti.
Po prosincovém podpisu Charty 77 dostal okamžitou výpověď ze Supraphonu. Poté pracoval jako sanitář, pak jako umývač nádobí a šatnář. Po řadě výslechů a přepadení Státní bezpečností v roce 1978, kdy byl odvezen mimo Prahu, omráčen a ponechán v lese, emigroval do Rakouska. „Dali mi pouta a černou pásku přes oči, naložili mě do auta a přivezli na nějaké místo, které jsem neznal. Tam mi nechali pásku na očích a pouta a vláčeli mě někam do lesa. Pak mi pouta rozvázali, pásku strhli a omráčili mě ranou na žaludek a na solar plexus. Lékař mi řekl, že kdybych měl žaludeční vředy, mohl být úder na žaludek smrtelný.“
Milan Balabán (87), evangelický teolog: V noci mu lezli do bytu!
Balabán uvedl, že na něj StB vyvíjela psychologický nátlak, kterým ho sice nedonutila k opuštění republiky, ale v roce 1987 vedl k rozpadu jeho manželství. Za nejhorší zážitek označil, jak se jednou v noci příslušníci StB nečekaně objevili v jejich ložnici. „Bylo to jako zlý sen. Najednou jsme byli probuzeni a mé ženě vyložili, že jsem v podstatě protistátní živel, že mě nemohou sice zatknout, ale že je to výstraha. Poté zmizeli.
My jsme byli tak zchromlí strachem, že jsme nesledovali, jestli odešli oknem nebo dveřmi,“ uvedl Balabán. Jeho manželka podle něj po této příhodě pochopila, že soužití s chartistou bude velmi obtížné, a tak se nechala raději rozvést. Balabán u soudu připomněl, že byl často podrobován mnohahodinovým výslechům a StB ho zadržovala na dva až čtyři dny. Dodal, že při jednom z nich ho policisté asi na hodinu zamkli do plechové skříně.
Krádež klíčů v kabince u lékaře!
Český film Fair Play o dopingovém programu v socialistickém sportu věrně demonstruje estébácké praktiky. Aňa Geislerová, uklízečka, manželka emigranta a matka mladé sportovkyně (režim ji nutí dopovat, ale ona odmítá), je ve spojení s disidenty. Přepisuje strojopisně jakési dokumenty (ve filmu není řečeno, zda jde o dokumenty Charty, nebo jiné, pro režim závadné materiály). Schovává je doma pod vanou. Ředitel divadla, kde uklízí, ji udá, že se setkává s chartisty.
Estébáci na ni začnou vyvíjet nátlak, jenže ona nemá co ztratit, je na společenském dně. Když odmítá spolupráci, pozve si ji obvodní lékařka na rentgen plic, samozřejmě fiktivně, je to samozřejmě prohlídka z nařízení StB. V čekárně je jedna pacientka a dá jí přednost. Aňa Geislerová se svlékne v kabince, přejde na rentgen, ale pacientka (agentka) jí mezitím prošacuje kabelku, obtiskne si klíče do mýdla. Policisté si vytvoří kopii a v době její nepřítomnosti prolustrují celý byt. Nic nenajdou, když jim padne zrak na klíče od prádelny pověšené u vchodu. V prádelně jsou úspěšní.
Jak mu sebrali řidičák
Sociolog Rudolf Battěk psal ve stížnosti na postup policie, že byl den po domovní prohlídce pozván, aby s téměř novým vozem přijel na STK. Tam mu policie kvůli údajné závadě pravého reflektoru sebrala techničák. Ani po seřízení v autoservisu mu průkaz nechtěla vrátit, naopak mu ještě vzala řidičák. „Vy stejně moc dobře víte, proč je vám řidičský průkaz odebírán,“ křičel na něj údajně estébák jménem Štedr, když se Battěk ohradil. Nebyla šance proti bezpráví bojovat. Moc byla v rukou zamindrákovaných psychopatů toužících ponižovat, šikanovat a honit si ego.
Kohoutovi zabili psa a pak ho vyhnali
Kdo zná film Báječná léta pod psa, uvědomí si, že Viktor Preiss, disidentský spisovatel, je vlastně Pavlem Kohoutem, který před emigrací žil v Sázavě. Později byl donucen odejít do exilu a sám to popsal v knize Kde je zakopán pes. Jednoho dne je mu doručen dopis (což je podivné, neboť pošta díky zlovůli mocipánů již delší čas směrem ke spisovateli nefunguje), vyděračský dopis požadující výkupné. Kohout toto nahlásí policii a uvolí se hrát s nimi hru, která má dopadnout údajného vyděrače.
Pachatel samozřejmě záhadně uniká a záležitost vyvrcholí otrávením jezevčíka Edy. Nakonec se pachatele nepodaří dopadnout, ale každému, kdo umí do pěti počítat, je jasné, že se jedná o intriky politické policie, které měly sloužit jednak k zastrašení spisovatele a jeho ženy a donutit je k opuštění země, ale také je StB mohla pod záminkou ochrany dokonale kontrolovat a mapovat.
Jak StB verbovala spolupracovníky
Estébáci uměli skvěle kompromitovat lidi, měli neomezené prostředky, spoustu času, agenty na každém kroku. „Když jsme někoho opravdu potřebovali a on se jaksi zdráhal, najali jsme pracovníky sledovačky. Ti zjistili, jestli má všechno v pořádku. Jestli třeba nepodvádí ženu nebo nenavštěvuje pánské záchodky, aby okukoval děti nebo něco takového. Když jsme ho načapali, tak pak zněla nabídka: Jestli nás nebudete informovat, tak to uvidí vaše manželka. A bylo. Málokdo nás poslal někam.
Většina se bála. Měli jsme i mnoho zájemců, kteří si chtěli díky nám udělat kariéru třeba v církvi, stát se nějakým vyšším představeným, nebo cestovat do zahraničí, to jsme mu zařídili, jen když pro nás pracoval,“ vypověděl major Jaromír Ulč v rozhlasovém cyklu Příběhy 20. století. Když se nepodařilo objekt zdiskreditovat, vytvořily se důkazy uměle. Na pracovišti, ve škole, v restauraci. Udělat šlo všechno!
18 fotografií
Ohromna slusnost od tech, kterym znicili zivot, ze se jim za to dokazali nepomstit.
