Zuzana Vojtková měla leukemii, podle lékařů měla zemřít... A dnes má miminko!

Dnes je ale Zuzce 22 let, nedávno se vdala a je maminkou tříměsíčního Péti. O svém životním boji se nyní rozhodla podělit se čtenáři Nedělního Aha! proto, aby povzbudila všechny, kteří se také nacházejí ve složité životní situaci.

Nebyla to »jen« chřipka...

Když bylo Zuzaně šest let a nastoupila do první třídy, onemocněla v pololetí chřipkou. Dostala rýmu a kašel, ale navíc se dostavila i bolest kloubů a svalů. Bolesti byly tak silné, že nebyla schopna pohybu a přestala chodit. Dostala antibiotika a nic. Tak druhá, třetí jí předepsali v břeclavské nemocnici. Tam ji také asi po třech dnech provedli krevní testy a diagnóza byla okamžitě jasná. O leukemii nemohlo být pochyb.

Řekli mámě, že asi umřu

„V nemocnici se mnou tenkrát byli děda s mamkou, kterou si paní doktorka zavolala do kanceláře a sdělila jí, o co jde. Buď prý do měsíce zemřu, nebo léčba zabere. Mamka mi nic neřekla, nenechala na sobě nic znát a ani z výrazu jejího obličeje jsem nevyčetla, že by to mohlo být tak vážné. Jen mi řekla, že v nemocnici ještě musím pár dnů zůstat. Co se od paní doktorky opravdu tehdy dozvěděla, mi řekla až později,“ vrací se na úplný začátek svého onemocnění Zuzka. Ten samý den, co u ní byla leukemie zjištěna, byla malá pacientka převezena do Brna.

»Proč ty děti nemají vlasy?«

Zuzana si nejdříve myslela, že se za pár dnů uzdraví a z nemocnice ji pustí domů. Že se zřejmě jedná o nějaký omyl, který se brzy vysvětlí. Už na přijímacím pokoji ji však znepokojily děti s holými hlavičkami, dokonce se jich bála. Plakala a byla z toho špatná. Zároveň jí podvědomě docházelo, že její pobyt v nemocnici zřejmě nebude krátký.

„Mamka mi některé věci sdělovala na etapy. Nejdříve mi řekla, že budu v nemocnici asi měsíc, později přidávala další termíny. Chodila za mnou každý druhý den. Protože jsem byla na pokoji jedna z nejmladších, pořád jsem brečela a ostatní děti mě nebraly,“ vzpomíná Zuzana, která si však na pobyt v nemocnici postupně zvykala a mezi nemocné časem zcela zapadla. Včetně své holé hlavičky.

„Vzpomínám, že když za mnou mamka po čase přijela, hrála jsem si s dětmi a jí si téměř nevšímala,“ dodává.

Domů na propustky

Její pobyt v nemocnici se prodloužil, zavedli jí katetr a domů jezdila na propustky. Týden v nemocnici, dva dny doma a tak stále dokola. Léčba trvala celkem dva roky, první a druhou třídu základní školy absolvovala v nemocnici. Že má nemoc krve, jí maminka sdělila asi po půl roce. Do té doby jí nikdo oficiální diagnózu neoznámil, a jak sama říká, nemocí stále nějak proplouvala. I když něco již sama tušila.

Denně jí odebírali krev a následovala i další bolestivá vyšetření. Několikrát absolvovala chemoterapii a osmkrát lumbální punkci z páteře a odběr vzorku kostní dřeně. Často byla tak zesláblá, že ji museli nosit.

Mami, proč právě já?

Jednou se maminky zeptala: „Proč zrovna já?“ Odpověď, kterou dostala, nečekala. „Tenkrát mi mamka řekla: »A proč ne ty?«. Mělo to znamenat, proč bych měla být něčím výjimečná nebo jiná než ostatní. Zkrátka mě tím nakopla, abych s nemocí bojovala,“ vysvětluje Zuzana.

Jako jedna z nejmladších se záhy stala miláčkem nemocničního personálu a hodně času trávila na sesterně. I přes všechny útrapy měla štěstí v neštěstí a nad nemocí zvítězila. Že by mohla umřít, si nikdy nepřipouštěla, největší oporou jí byla rodina a paní docentka Hana Hrstková, žena, která jí dala druhý život.

Dnes má pro změnu oporu v manželovi. Těm všem patří ten největší dík za to, že je teď šťastná. O některé kamarády z nemocnice však přišla a zbyly jí na ně jen vzpomínky.

Spolužáci se odtahovali

Po propuštění z nemocnice se Zuzana vrátila do normálního života a nastoupila zpět do základní školy. Na toto období však příliš ráda nevzpomíná. I když cítila jakýsi soucit a ohleduplnost ze strany spolužáků, zároveň si připadala osamělá. Neměla kamarády a problémy s kluky, které později řešily spolužačky, jí připadaly nicotné a stupidní. V porovnání s těmi, které prožívala dva roky ona, určitě.

„Nedokázala jsem se zapojit. Cítila jsem se odstrčená, v té době jsem měla jedinou kamarádku. V nemocnici jsem byla zvyklá na upřímné přátelství, tam se řešilo buď, a nebo. Ve škole mi vše najednou připadalo falešné, holky se pomlouvaly, těžko jsem to chápala. Vše se změnilo až na gymplu, tam už ti spolužáci byli někde jinde,“ vzpomíná Zuzana.

Svatba a miminko

Před necelými pěti lety poznala Zuzana svého současného manžela Petra, do kterého se prý zamilovala doslova na první pohled. Letos v srpnu měli svatbu.

„Petr je o třináct let starší a poprvé jsem ho viděla na jeho narozeninové párty. Tenkrát jsem se mu asi zdála příliš mladá, tak to nebral nijak vážně. Myslel si, že se občas někde ukáže s mladou pipkou, ale já jsem ho vyvedla z omylu. Naháněla jsem ho a vydupala jsem si vážný vztah. Jelikož jsem měla, zřejmě i jako následek nemoci, problémy s otěhotněním, bylo mi řečeno – buď teď, nebo nikdy. Tak jsme šli do miminka a výsledkem je dnes tříměsíční Péťa,“ směje se Zuzana, která si ještě před svým rozhodnutím zjišťovala možná rizika v souvislosti s prodělanou leukemií.

Může onemocnět i můj syn?

„Obava, že by mohl Péťa onemocnět stejně jako já, tu je stále. I doktoři mi řekli, že se tak může stát i nemusí. Ale to je riziko v podstatě pro každého, i pro zdravého rodiče. Pečlivě jsem vše zvažovala a pevně věřím, že už máme vyhráno a že bude zdravý. Před porodem jsem chodila za dědou na hřbitov, zapalovala jsem svíčku a žádala jsem ho, aby mi to tam nahoře pohlídal,“ říká Zuzana. I když sama nad nemocí zvítězila, nechce se rouhat a zůstává pokorná. Doufá a věří, že se nemoc už nevrátí.

LEUKEMIE

Leukemie je nádorové onemocnění, které vychází z krvetvorné tkáně a z lymfatických uzlin. Leukemie postihuje celý organismus a nádorovými buňkami jsou větší či menší měrou prostoupeny všechny orgány.

Fotogalerie

3 fotografie