Miroslav Liškutín, letecké eso druhé světové války: To on inspiroval Tmavomodrý svět!
Když v roce 1944 vyslýchalo gestapo příbuzné Miroslava Liškutína (91), byl on už dobrých pět let za hranicemi Československa.
V roce 1939 se jako ani ne dvacetiletý mladík rozhodl bojovat proti nacistům a krátce před okupací naší země sedl v Brně na kolo, jel do Petřvaldu u hranic s Polskem, překročil hranice a zaklepal na dveře našeho konzulátu v Krakově. O čtrnáct dnů později odjel přes Švédsko do Anglie. Chtěl létat a bojovat!
Leteckou průpravu už Liškutín měl. Do leteckého výcviku byl v Brně přijat v den svých osmnáctých narozenin. Na vojně v Olomouci se ale, pro rozpuštění letectva, dlouho neohřál.
„Návrat domů byl ve znamení hlubokého smutku. Napětí, které v republice zavládlo, uspíšilo rozhodnutí zbytečně zde nezůstávat. Rozhodl jsem se pro odchod bez rozloučení. V Rusku nás však nechtěli a v Polsku jsem se ocitl z naší skupiny jako vůbec první. Co bude dále, tedy záleželo pouze na mém rozhodnutí. Britský konzulát mi nabídl jízdenku do Londýna, a tak jsem měl jasno. V hlavě se mi honily myšlenky o Royal Air Force,“ zavzpomínal pro Nedělní Aha! Miroslav Liškutín, jehož příběh připomíná Vojtíška ze Svěrákova filmu Tmavomodrý svět.
Nic neřekl ani rodině
„Rodiče odchod tušili. Až za hodně dlouho přišel pohled z Evropy, potom z Ameriky a další odjinud. Posílali je však za něj jiní. To aby zmátl gestapo. O tom, kde se bratr nachází, jsme se dozvěděli až po válce,“ prozrazuje jeho sestra Zdenka Fišerová (89). Do vysněné RAF mohl Liškutín nastoupit jako cizinec až za války, jinou možnost mezinárodní zákony nedovolovaly.
A tak se na jaře 1939 vydal do francouzské cizinecké legie. Prezident Beneš mezitím usiloval o vytvoření československé vlády v exilu, o shromáždění dobrovolníků v rámci francouzské armády, a později i začlenění do vojska v Anglii. Naši vojáci mohli válčit pouze po boku spojeneckých vojsk. Ve Francii však zažili zklamání. Galský kohout neměl na to, aby se proti Hitlerovi postavil…
Angličané mu říkali sir Galahad
Osmnáctého června 1940, po kapitulaci Francie, se Liškutínovi podařilo dostat na polskou loď, která zamířila k anglickým břehům. Zde vstoupil do britského Královského letectva. Po bojovém výcviku na stroji Hurricane přešel na jednomístný stíhací letoun Spitfire a byl převelen k 312. čs. peruti, ve které vydržel prakticky celou válku. Zúčastnil se mimo jiné obran konvojů nad mořem a doprovodů bombardérů nad Francii, Belgii, Nizozemsko a Německo.
Ke své přezdívce sir Galahad pak přišel 24. září 1943, když Čechoslováci zajišťovali ochranu bombardérů při bojové akci nad Francií. Liškutín zahlédl vracející se těžce poškozený bombardér Mitchell s holandskou posádkou. S druhým stíhačem se ujal jeho ochrany a doprovodu na mateřské letiště. Během letu je ale napadla trojice německých stíhačů. Rychlým a odvážným manévrem Liškutín jejich formaci rozbil, dva letouny ještě stačil pokropit střelami z kanonů a kulometů.
Třetí Němec boj vzdal. Od té doby mu Angličané říkali sir Galahad – jménem postavy z britské mytologie. Celkově nalétal Liškutín 131 letů nad nepřátelská území, z toho bylo 465 hodin bojových. Kolik ve skutečnosti sundal nepřátelských letadel, se už nikdo nikdy nedozví. I proto, že se mu dvakrát přetrhl a jednou dokonce ztratil film z kamery umístěné v křídle letadla, která měla vždy a vše monitorovat.
Odvážný manévr na pobřeží
Miroslav Liškutín dnes žije v anglickém stotisícovém městečku Fareham, kde kromě radnice nenajdete vyšší než dvouposchoďovou budovu. Neskutečně mu to stále pálí a nepovažuje se pouze za stíhacího letce, ale také průzkumného, který to má mnohem těžší. Vysoké anglické vyznamenání DFC si totiž vysloužil za jeden z průzkumů nad holandským pobřežím. Tehdy první průzkumný letoun pro špatné počasí neuspěl, ze dvou stíhaček se vrátila pouze jedna.
„Šel jsem do toho. Muselo se proletět přístavem v malé výšce a spočítat lodě a zjistit, o jaké typy jde. Spitfire byl po mém průletu viditelně poškozený. Není divu, rozhodl jsem se totiž pro takový manévr, aby Němci stříleli i proti sobě. Piloti, pořizující fotografie, si zaslouží mnohem více uznání, neboť museli hluboko nad nepřátelská území. Nebyl nikdo, kdo by jim přispěchal na pomoc.
Střílelo se blizoučko
„Při rychlosti pět set dvacet kilometrů za hodinu nemělo cenu zmáčknout spoušť kulometů dříve, než ze vzdálenosti pět set metrů od cíle. Kanon by dál nedostřelil. Přitom palba trvala zhruba tři vteřiny. Jednou jsem to přetáhl asi o půl vteřiny a ostříhal jsem topoly,“ vysvětluje stále čiperný hrdina.
Slovíčka strach či bojové sny Liškutín nezná. Ti, kteří šli podle něj do bojů beze strachu, to většinou přežili, ostatní měli problémy, nervově se zhroutili. „Napětí ano, ale to je něco jiného. Cítil jsem určitou vášeň. Vzpomínám si, i když bych to neměl říkat, na chvíli, kdy jsem poslal letoun Dornier DO 217 do moře. Oblétl jsem si místo ještě jednou a vše vyfotil. Projel mnou pocit nadšení, přestože se vpravo vlevo střílelo. Žádný strach, jen vypětí. Nesmí se tím ale člověk příliš chlubit, protože to bylo nekřesťanské.
Jak to bylo s děvčaty?
O děvčata u Královského letectva nebyla nouze. Někdo to s nimi myslel vážně, jiný toužil jen po chvilkovém rozptýlení. „V jednu dobu jsem měl děvčata dvě. Ovšem věděla o sobě. Ve Francii jsem chodil s dcerou z významné rodiny. Vodili jsme se za ruku kolem řeky, bylo nám pěkně. Až později jsem se dozvěděl, že šlo o markýzu. Vztah mohl skončit svatbou. Jenže válka ve Francii dopadla špatně, a musel jsem do Anglie,“ usmívá se Liškutín. Možnost seznámit se byla prakticky všude. Kdo rychle zvládl angličtinu, měl to lehčí. V Británii byly ženy přátelské, ale většinou již zadané.
„Volno jsme dostávali, i když jsme o něj neměli zájem. Šlo o nařízení shora. S první ženou Daphne jsem se seznámil na dovolené v lednu ve dvaačtyřicátém. Chodili jsme tančit, ze vztahu vznikla velká láska a za tři čtvrtě roku byla svatba. Za svědky nám byli manželčini rodiče, po obřadu jsme šli pouze na společný oběd. První syn Miloš se narodil o dva roky později,“ zamýšlí se bělovlasý pán v křesle, nad kterým visí velký obraz letecké bitvy, v níž on válčil, zatímco mu žena rodila syna.
Uniformy rozdal
Nic dalšího kromě obrazu už doma Miroslav Liškutín neschraňuje. I uniformy rozdal. Bývalý bojový letec ovládá angličtinu, němčinu, francouzštinu a nezapomněl vůbec nic ani z rodné češtiny. Válku jako jeden z nejmladších přežil. Jedna z Liškutínových stíhaček Spitfire skončila v muzeu v americkém Seattlu. Koupil ji byznysmen.
Slavný návrat, smutný odchod
V květnu 1945, když v Praze vypuklo povstání, čekali naši piloti na letišti v Manstonu na rozkaz k odletu do Prahy. Ten však nepřišel. Letci, kteří do bojů zasáhli jako první, se do rodné vlasti vrátili až jako poslední. Museli se podřídit úmluvě mezi vítěznými mocnostmi, které si rozdělily, kdy kam kdo po válce může. U nás byla sovětská zóna, a tak se mohli vrátit až v srpnu. Nad hlavním městem tehdy zakroužilo 54 stíhacích letounů Spitfire.
A M. Liškutín v hodnosti poručíkstíhací pilot Královského letectva. Později byl povýšen do hodnosti štábního kapitána, zastával funkci náčelníka štábu. Únorové události 1948, kdy se k moci dostali komunisté, jej donutily podruhé opustit rodnou zemi. Odešel znovu do Anglie a začal opět od nuly. „V Brně nesměl na letiště, ani pro svoje věci. Mohl buď kopat uhlí, nebo odejít do pohraničí jako zemědělec. On si vybral třetí možnost, z republiky odešel,“ prozrazuje na bratra jeho sestra Zdenka Fišerová.
Nové začátky v Anglii
V Británii si Liškutín našel nejdříve práci na farmě a časem se dostal zpátky ke Královskému letectvu. Úspěšně prošel kurzem učitele létání a časem si udělal také zkoušky, po kterých mohl do oblak bez ohledu na počasí. Stal se komisařem pro přezkušování ostatních pilotů. Byl důstojníkem z povolání a na úrovni těch, kteří prošli akademií Královského letectva. Na Kypru působil jako vrchní zkušební komisař pro Střední východ, školil, přezkušoval.
Po návratu do Anglie se mohl pyšnit funkcí velitele letiště, radarové stanice, byl štábním důstojníkem hned u několika skupin. V současné době může používat tři hodnosti. V Česku plukovníka ve výslužbě, u Královského letectva majora a v civilním létání kapitána. Se svojí sestrou, která žije v Česku, si stále dopisuje.
„Vzpomínáme na vše možné, ale spíše si už jen stýskáme, co nás kde bolí. Naposledy jsme se viděli před více než deseti roky. Když můžeme konečně svobodně do zahraničí, tak nám chybí síla. Míru i mě cestování moc unavuje. Při posledním shledání jsme se navždy rozloučili,“ svěřuje se Nedělnímu Aha! Zdenka Fišerová.