Rozhovor s důstojníkem komunistické tajné policie - Jak jsme v StB lovili »duše«

V listopadu 1989 na něj počestní občané štvali psy, přesto, že již pět let předtím na vlastní žádost od policie odešel, protože se prý „dostal do problémů mezi šaržemi“. Do jakých, nechává bez komentáře. Tři roky po »sametu« byl bez zaměstnání. Nálepka estébáka byla tehdy prokletím.

Diskuse na téma estébáci, jejich práskači a agenti je dnes opět na pořadu dne. Jak jste tehdy »duše« lovili?
„Šéfové nařizovali stylem: »Tady odtud je třeba získat lidi, kteří mohou o něčem nějaké informace přinést.« Za »duši« byl hodnostní postup a s tím pak vyšší plat. Kdo aspoň jednu novou »duši« za měsíc u nás nevykázal, byl špatný.“

Takže jste za nimi šli třeba přes mrtvoly?
„Jak kdo. Ono v té době stačilo třeba říct, že Husák je vůl, a bylo vystaráno. Že to někomu prošlo? To bylo jen zdání. Po určité době se zalistovalo ve spisech a takový člověk se zavolal k nám na pohovor. Někdo z nás to opravdu jako pohovor bral, jiný jen s takovou osobou promluvil, a nemuselo to být ani pod naší střechou, a hned z něj vyrobil důvěrníka – čímž si zapsal další »duši«. Ten člověk o tom třeba ani neměl tušení. Ani nemusel nic podepisovat, to za něj udělal někdo jiný.“

Takže se pak třeba po letech objevilo jeho jméno v různých seznamech, aniž by o tom vůbec věděl?
„I to se stávalo. Ten vyslýchaný nebo prověřovaný dostal evidenční číslo nebo číslo jednací, chceteli. Ten člověk pak vůbec nemusel vědět, že je u nás veden jako spolupracovník. Do našich záznamů se občas mohlo napsat cokoliv.“

A dělalo se to?
„Samozřejmě!“

Připisovaly se i »mrtvé duše«?
„No, ono to zase nešlo připsat úplně jen tak. V plánu prostě bylo, že teď se musí ustanovit jeden důvěrník, a pak stačilo, aby se při pohovoru na nějaké téma podepsal. Ale vůbec nemusel vědět, co vlastně podepsal a že je od toho okamžiku veden jako důvěrník.“

To nebylo zrovna fér!
„Jistěže to nebylo fér, ale měli jsme důvěrníka, měli jsme klid. Skutečně byli v seznamech pak vedeni i lidé, kteří o tom vůbec nevěděli, nic v životě neudělali, nikoho neudali a někdo je tam prostě napsal – a nevylučuji, že i podepsal. Stačilo mít podpis, získaný někde z jiného dokumentu, kde podepsal nevím co, třeba pracovní smlouvu. Ten podpis se takříkajíc ojel a »přepálil« na smlouvu s důvěrníkem. Navíc oni mohli takhle tajně převerbovat agenty i pro úplně jinou službu. Ti si třeba pak mysleli, že dělají pro Němce nebo Angličany, a ve skutečnosti dělali pro nás. O tom se dosud nemluvilo. Někdo chtěl pomoci rozvracet republiku s Němci, a nakonec po 30 letech zjistil, že dělal pro nás.“ (smích)

A jak dostával odměnu? To nepoznal, od koho je?
„Ne, dostal ji od estébáků, ale myslel si, že je od Němců. Odnášel zprávy ven a neměl ani tušení, že jdou rovnou do ruky naší kontrarozvědce. Zfalšovat se dalo úplně všechno.“

Taky jste to někdy udělal? Myslím fixloval?
„Ne. Zájem 3. odboru byl na obyčejných lidech. Kdo třeba ve fabrice ukradl šroubovák, spadnul k nám. A už se to s ním vezlo. To bylo až neuvěřitelné, co jsme z takového provinění uměli vyšašit. (smích) I němečtí kolegové z těch našich pitomin byli tehdy celí vyjevení.“

Třeba?
„Třeba byl problém, že jezdí s pracujícími studené autobusy, že se v nich netopí. A případ k řešení protistátní činnosti byl na světě! Zima v autobusech! Takovéhle a podobné kraviny existovaly. Honit řidiče, proč netopí v autobusu, kterým jezdí dělníci do práce, přitlačit ho ke zdi na záškodnický úmysl proti socialistickému zřízení, to byla věc! Takový člověk pak dostal takový strach, že by udal i svoji babičku.“

Vzpomínáte si na nějakého významného člověka, ze které jste vy osobně udělal agenta nebo důvěrníka?
„Ne. Ani jsem to nezkoušel. Víte, když těch situací, podobných té s tím řidičem autobusu, začalo přibývat, šel jsem od toho. Byl jsem estébák, ale ne blbej a fanatik.“

Co vás jako první napadlo, když se třeba loni objevila informace, že oblíbený herec Josef Dvořák práskal na kolegu Jiřího Suchého? Nebo naposledy kauza Milana Kundery?
„Neznám okolnosti, ale fakt je, že v registrech opravdu byli i lidé, kteří byli jen prošetřováni a do svazků pak byli zapsáni pod prostým evidenčním číslem. Mnozí mají pravdu, když říkají, že o ničem nevědí.“

Nemělo by se tedy s tím, kdo byl nebo nebyl agent nebo důvěrník, už přestat? Už jen proto, že ne každý byl opravdu práskač a lidská hyena?
„Souhlas. Hned po sametové revoluci, kdy ještě šlo o věc a ne o koryta, měla být tato situace důkladně, tak do pěti let vyřešena a skončena. Pak měla být udělána tlustá čára, a ne tím živit pavlače ještě 20 let po revoluci. Nikdy nikdo totiž neví, ze kterého registru někdo vyhrabe to jeho evidenční číslo. Nikdo sem po listopadové revoluci nepřiletěl z Marsu čistý jak slovo boží.“

Vraťme se ale ještě k těm skutečným, vědomým práskačům. Vy jste jim za udání platili?
„Jak kdy a jak komu. Někdy stovku, někdy míň, někdy nic. Já ale ty opravdu »velké ryby« nedělal.“

To je hrozné, za stovku prásknout kamaráda! Styděl jste se za ně někdy?
„Mockrát. Když jsem jasně poznal, že přede mnou stojí na základě udání člověk, který nemá s problémem, kvůli němuž je vyšetřován, nic společného.“

Kolik bylo takových lidí?
„Hodně.“