Nejbohatší Čech Petr Kellner: Jezdí metrem a autogramy nedává!

Kde můžete potkat nejbohatšího Čecha Petra Kellnera (43)? Třeba i v pražském metru nebo v restauraci u piva! Kellner, podle časopisu Forbes 119. nejbohatší člověk světa s majetkem kolem 150 miliard Kč, který nedávno prodal nadpoloviční část České pojišťovny italské finanční skupině Generali, to na sebe prozradil v rozhovoru pro MF Dnes…

VYBRANÉ PASÁŽE Z ROZHOVORU V MF DNES

Jak se prodává podíl v pojišťovně? Dělá se to u oběda, v baru, v kanceláři?
„V kancelářích. A překvapivě v hotelích. Zamluvíte kus hotelu a vyjednává se a vyjednává. Lidi tam i spí. Až se dohodnete, podáte si ruce, jen právníci zůstanou. A obchod je hotový.“

Jdete na Východ, jste v Rusku… Rusko je také zemí symbolů, jako je Michail Chodorkovskij, ropný miliardář zavřený za údajné daňové úniky nebo možná jen na politickou objednávku. Zvenčí to nevypadá jako úplně bezpečná země pro podnikatele...
„Úmyslně podnikáme v jiné oblasti než v těch, které jsou pro stát strategické. To jsou v Rusku suroviny. Finanční služby, což jsme my, mají otevřený konkurenční trh…“

Jak vypadá váš běžný pracovní den?
„Ráno vstanu. Někdy jdu do práce, jindy ne a mám schůzky doma. Každých čtrnáct dní sedím v letadle. To nemám moc rád. Snažím se být co nejvíc s rodinou, a tedy i omezovat létání.“

Kolik času denně strávíte prací? Jste ten typ, který pracuje dvanáct, čtrnáct hodin denně, nebo si to umíte hlídat?
„Dokážu si to kontrolovat... Ale moje práce není taková, že bych seděl a něco sepisoval. Přemýšlím, vymýšlím, bavím se s lidmi. Zní to velmi pohodově, ale zase tak snadné to samozřejmě není… Můj normální pracovní den, to jsou dvě tři schůzky a spousta přemýšlení.“

Kolik z vašich třiceti tisíc zaměstnanců vás zná osobně? Desítka? Stovky?
„Dvě stě, tři sta, možná víc...“

A kolik z nich vám může zavolat na mobil?
„Zavolat? Hrozně moc lidí, ale nevím, jestli bych to zvedl.“

Jak často měníte telefonní číslo?
„Mám jedno číslo už od počátku 90. let.“

Žijete střídavě v Česku a v Karibiku, kam vlastně jezdíte na dovolenou?
„Tak to není, žiji v Čechách.“

Dobře, tak tedy často pobýváte v Karibiku...
„... protože si tam odpočinu, je tam ideální časový posun. Vstanete, odpracujete svoje do dvou tří hodin, protože pak už se tady stejně spí. A ve tři je padla.“

Ale od září do listopadu tam jezdit nemůžete, ne? Bývá hurikánová sezona.
„Není to tak hrozné. Jen vloni nebo předloni tam foukalo. Musím to zaklepat, ale zrovna tam, kde máme dům, už nebyl hurikán asi dvacet let. Ale taky tam dvacet let nezaútočil žralok na člověka. Až do loňska.“

...smrtelný útok?
„Zlomená noha a vykousnutý kus masa. Na surfu.“

Vy surfujete?
„Ano, snažím se.“

Slyšeli jsme, že vás baví kiting (jízda na surfovém prkně s malým padákem v ruce, kdy jezdce táhne vítr). To bychom si někdy celkem rádi vyzkoušeli.
„Je to hrozně příjemné. Ale jestli to budete zkoušet, nezkoušejte to bez učitele, je to dost nebezpečné. Historky jsou hrůzostrašné. Celkem snadno vás to může vyzvednout pět deset metrů vysoko a pak se padá natvrdo.“

Měl jste na surfu někdy pocit, že už nevyplavete nad hladinu? Když člověk spadne a ještě mu namlátí prkno, má pocit, že se utopí.
„Má. Nejhorší je to vždycky v pěně, protože nenašlapete vodu. A když se přes vás hned převalí druhá vlna brzy za tou první, tak jen s napětím čekáte, jestli bude i ta třetí... Surf je ze všech sportů, co jsem kdy zkoušel, asi nejtěžší.“

Vyčítají vám děti, když jste dlouho pryč kvůli obchodům?
„Vždycky.“

Jsou některé věci, o které jste díky svému postavení přišel? Které byste chtěl zpátky, ale nejde to?
„Je to soukromí. Vezměte si třeba titulky u vás v novinách: Kellner chce koupit banku v Číně. Vím, že tam jednáme asi o třech bankách, lidé na tom pracují, ale titulek je: Kellner chce koupit... To je ta personifikace, která mne připravila o soukromí, a to mi vlastně vadí nejvíc. Soukromí prostě mizí. Nejnepříjemnější je to pro rodinu. Nakonec jsou s tím konfrontovány i děti.“

Nemáte strach, že vám jednou mohou paradoxně vyčíst, že neměly úplně normální dětství?
„To mám, samozřejmě. Už to začíná. A nemusí jim být pětadvacet nebo třicet… Ale co s tím? Tento způsob života má jen dvě volby. Buď žít anonymně v Paříži, New Yorku, Londýně, nebo žít neanonymně tady. Nic mezi tím není, alespoň jsme na to s manželkou nepřišli.“

Mluvíte o ztrátě soukromí. Můžete se teď sebrat, jít na metro a jet někam na pivo?
„Můžu. Proč ne? Akorát nevím, jestli mám drobné.“

Tak bychom spolu jeli načerno.
„To se nedá, tam se přece nedostanete... Nebo dá, vlastně dá. Protože onehdá jsem taky drobné neměl.“

Takže se nám může stát, že vás potkáme, jak jedete na pivo?
„To by byla velká náhoda, kdybyste mě potkali v metru, ale na ulici mě potkat můžete. Ne někde v nějaké čtyřce, ale v normální restauraci ano. Občas sedneme do auta a zajedeme na pizzu.“

Jak často se vám stane, že za vámi někdo na ulici přijde a řekne: Nejste vy ten Kellner?
„Myslím, že se mi to stalo jenom jednou. Někde v hospodě.“

Co jste řekl?
„No, on chtěl podpis. Jenže já autogramy nedávám.“