Mrazivý příběh: Čech, který si fotí místa vražd!

Fotit taková místa není zrovna obvyklé. Jak vás to napadlo?
„Dělal jsem na jiném cyklu fotografií a v lese, na jižní Moravě, jsem narazil na smírčí kříž. To místo na mě působilo velice podivně. Nebylo mi vůbec dobře, šel mi mráz po zádech. Shodou okolností jsem se pak dozvěděl, že tam kdysi pytlák zavraždil hajného. Začalo mě zajímat, jestli moje pocity Pak už jen stačilo podobná místa najít…“

Kde jste je hledal?
„Jako první jsem zamířil do Policejního muzea, kde mi poradili, na koho bych se mohl obrátit. Hodně mi v mém pátrání pomohl spisovatel a scenárista Viktorín Šulc a známý vyšetřovatel Jiří Markovič, který dopadl spartakiádního vraha i řadu dalších zločinců. Spoustu materiálu jsem našel i ve starých kriminalistických sbornících, které sice nejsou pro veřejnost dostupné, ale když máte štěstí, dají se sehnat po burzách a antikvariátech. Zajímavé informace mi také psali úplně cizí lidé, kteří se o mě nějakým způsobem dozvěděli, třeba skrze nějaký článek o mně nebo na mých webových stránkách.“

Co jste se od nich třeba dozvěděl?
„Vlastně mi píšou pořád. Dávají mi tipy na různá místa, »práskají« mi, kde žije nějaký propuštěný vrah. Nedávno mě dokonce kontaktovala jedna žena, matka vraha, s tím, jestli bych nechtěl nafotit místo, kde vraždil její syn. Také mi párkrát napsali různí šarlatáni, že mi focení takových věcí narušuje životní energii, že onemocním.“

Jak vlastně lidé reagují na vaše nezvyklé fotografie?
„Na výstavách nebo při osobním setkání pozitivně. Ani mailem mi zatím nepřišla žádná negativní zpráva. Lidé se spíš ptají, jsou zvědaví nebo mi chtějí něco sdělit, ale ve vší slušnosti. Ovšem na internetových diskuzích, to je síla. Jenže tam lidé nechtějí diskutovat, ale většinou si jen vylévat své frustrace. Pokud mě někdo nazve úchylem, protože mou práci nepochopí, vypovídá to o jeho problémech, ne o mých. Mně nejde o to lidi vyděsit, šokovat, chci jen poukázat na to, jak je život křehký. Že sice denně »konzumujeme« smrt prostřednictvím obrazovek, ale vůbec netušíme, že se cesta, kterou třeba chodíme domů, stala někomu osudnou.“

Zpět k focení. Nakonec jste si vybral pro fotografování Prahu. Proč?
„Takových míst, kde by pytlák zabil hajného, asi moc není, takže moje volba padla na vraždy ve městě. Prahu jsem si vybral z čistě praktického hlediska, protože bydlím na jejím okraji. Dané místo jsem si byl dopředu obhlédnout, třeba i několikrát, navíc jsem fotil vždycky ve stejný čas, kdy se zločin stal, což bylo ve většině případů v noci. Bylo by komplikované jezdit někam dál.“

Jak vím, tak nejenom ve stejný čas, ale také v týž den, kdy se konkrétní čin stal.
„Nechtěl jsem fotit povrchně, přijít na místo, cvaknout a jít, jako nějaký paparazzi. Zajímalo mě pozadí zločinu, ten příběh kolem. Kdo byla oběť a kdo vrah. Asi tři čtvrtě roku jsem sháněl informace, předloni v listopadu jsem začal, teď mi ještě zbývá nafotit tři místa, abych jich měl pětadvacet, a pak končím. Zmizelé výkřiky, jak jsem soubor fotografií nazval, tím pro mě budou kompletní.“

Vždyť by se dalo celkem dobře pokračovat.
„Myslím, že to stačí. Během příprav jsem musel projít velké množství ne zrovna příjemných materiálů, pročíst spoustu ošklivých podrobností o zločinech. Abych řekl pravdu, další už vědět nemusím.“

Působila na vás místa podobně jako tenkrát to v lese?
„Vlastně ano, někdy i daleko hůř. Ale nevím, jestli to bylo tím, že jsem už dopředu věděl, co se tam odehrálo, nebo tam skutečně nějaká špatná energie zůstává. Pokaždé jsem cítil velikou tíseň. A nejen já, ale i kamarád, který se mnou pravidelně jezdil a pomáhal mi s nasvícením. Být sám, asi do toho nejdu…. A koneckonců stejné pocity jsem měl i doma, když jsem si fotografie prohlížel.“
 

Narazil jste na místo, kde se vraždilo víckrát?
„Na oblasti ano, třeba na Novodvorské ulici, ale vyloženě stejné místo jsem nenašel. Většinou se zločin stal někde o samotě, v parčíku, ve křoví, mezi stromy. Někde, kde se mohl vrah dobře schovat. Podle toho, co jsem o zločinech nastudoval, jde spíše o náhodná místa.“

A jsou si něčím podobní vrazi?
„Zjistil jsem, že ti nejhorší z nich neměli hezké dětství. Byli šikanovaní, jak rodinou, tak okolím. Chybělo jim sebevědomí, často i přátelé. Navenek sice žili poklidný životem, ale uvnitř nich to vřelo. Měli svůj svět a své fantazie, pro ostatní nepochopitelné.“

Máte nějaké plány, co dál?
„Na jaře budu mít několik menších výstav, na podzim chystám větší výstavu v Policejním muzeu. A pokud bych dostal grant nebo se mi podařilo najít sponzora, rád bych vydal Zmizelé výkřiky knižně, i s texty. Tím bych téma vražd uzavřel a nějaký čas budu fotit spíš něco pozitivnějšího.“

Na fotografie Patrika Slámy se můžete podívat v galerii u článku. Z těchto fotek opravdu mrazí.