Sex se šéfem, nebo s manželem? Bojím se své nevěry!

Mám strašně provinilý pocit. Nic jsem sice neudělala a ani se k žádnému „převratnému“ kroku nechystám, ale jsem vdaná, a přitom jsem se nejspíš zamilovala do svého šéfa. Mám moc hodného manžela, který se o naši rodinu přímo vzorně stará. O to víc mě trápí, že mě okouzlil jiný muž.

Byla jsem už jednou vdaná, ale první manžel pil a navíc se nám nedařilo mít spolu dítě. I když jsme byli oba zdraví, nešlo to. A manžel propadal alkoholu víc a víc. V takovém stavu mi pak vyčítal, že za to mohu já, že jsem už určitě někdy byla těhotná, šla jsem na potrat, a teď nemůžu otěhotnět. A podobné nesmyslné bláboly... Když pak došlo i na rány a strkanice, rázně jsem vztah ukončila.

S mým současným manželem Františkem jsem se seznámila, když mi bylo už třicet. On je o dvanáct let starší, a taky už byl jednou „nepovedeně“ ženatý. V době, kdy byl jeho rozvod na spadnutí, se ale jeho žena zabila v autě. Z tohoto manželství má dospělého syna, který bydlí v Praze.

Fandu jsem poznala dík mému bratrovi – oba pracovali ve stejném podniku a společně vyráželi na ryby. Často k nám jezdil, a když jsem je jednou doprovázela do Norska, kam jeli lovit lososy, zjistili jsme oba, že si nejsme lhostejní. Doma jsme se pak začali scházet, a slovo dalo slovo – rozhodli jsme se vzít.

Moc jsme chtěli dítě, naše přání se nám po půl roce splnilo. A když jsme se dozvěděli, že budeme mít dvojčátka, radost celé naší rodiny nebrala konce. Po dvou letech k Fanouškovi a Denisce přibyla ještě Zuzanka...

Dvojčatům je už deset, i Zuzka se už umí o sebe postarat, a navíc se mohu spolehnout na pomoc rodičů. Využila jsem proto toho, že budou mít děti prázdniny a bude o ně postaráno, a od červena jsem šla do práce. Zaměstnal mě můj bývalý spolužák. Nedělám sice nic převratného – nastoupila jsem v expedici, ale práce s počítačem mě baví a rozhodně není nijak vyčerpávající.

Jenže to má háček. Jirka – bývalý spolužák a nyní můj šéf – měl odjakživa pro mě slabost. Dává mi to najevo na každém kroku. Dostala jsem moc slušný plat, mohu využívat klouzavou pracovní dobu a pořád mě zahrnuje různými pozornostmi.

Většinou spolu chodíme i na obědy a ještě se nestalo, abych za ně platila – prý je to z rezervního fondu. Když potřebuju, můžu zůstat doma, aniž bych si brala dovolenou. Atd. atd., jenže já toho moc nezneužívám. V práci mě to totiž baví. A těším se i na své kolegy, žel bohu – čím dál víc i na Jirku. A to je kámen úrazu.

Poslední dobou se totiž nemůžeme rozloučit ani po práci. Nejen, že jsem začala zůstávat přes čas, ale snad denně si zajdeme na skleničku, byli jsme taky na lodičkách, na výstavě...

Vím, že nejsem Jiřímu lhostejná, a ani on mně. Ale jsme oba zadaní – máme své rodiny, a kdyby se mělo stát něco víc, trpělo by tím mnoho nevinných lidí. To si musím pořád opakovat, ale stejně zas a znovu místo, abych po práci mazala domů, vyčkávám, až všichni odejdou a Jirka přijde na kafe.

Dokonce jsme si už dali i pusu, ale pak jsme se dohodli, že už se to nebude nikdy opakovat. Ale já se bojím... Poradíte mi?

Zuzana z Vysočiny

Napište nám také svůj příběh na aha@ahaonline.cz!