Muže štve, jak k nim přistupuju
Paní Michaela radí čtenářům s jejich sexuálními problémy...
Už delší dobu si všímám, že si ve vztazích vybírám muže, kteří jsou nějakým způsobem „zlomení“ – mají problémy, jsou ztracení, opuštění nebo nevyrovnaní. Mám v sobě silnou potřebu je zachraňovat, být jim oporou, zvednout je ze dna. Vždy to zpočátku vypadá jako hluboké spojení, ale po nějaké době začne být patrné, že jim to není příjemné – jako by se cítili neschopní, trapně, nebo mi začnou vyčítat, že je "chci měnit". Vztahy pak končí, a já jsem zklamaná a vyčerpaná. Začínám si uvědomovat, že tenhle „ochranářský komplex“ mi možná brání v tom mít vyrovnaný vztah. Ale nevím, jak z toho ven. (Kateřina, 35)
Milá Kateřino,
ochranářský nebo „záchranářský“ komplex je poměrně častý – obvykle pramení z dětství, kdy jsme si osvojili pocit, že naše hodnota vychází z toho, co uděláme pro druhé. Někdy jsme si lásku museli zasloužit péčí, pomocí nebo „být silní za ostatní“. Tento vzorec si pak neseme do dospělých vztahů – máme pocit, že když někoho zachráníme, budeme milovaní.
Jenže vztah, kde jeden zachraňuje a druhý je zachraňovaný, není rovnocenný. Dříve nebo později začne být pro obě strany tíživý. Muži, které si vybíráte, mohou mít zpočátku pocit přijetí a bezpečí, ale později se cítí „pod kontrolou“ nebo méněcenní. A vy, i když pomáháte z lásky, jste vlastně pořád ve výkonu – a to je vyčerpávající.
Co s tím? Zkuste se soustředit na budování vlastní hodnoty mimo péči o druhé. Položte si otázku: „Kdo jsem, když nikoho nezachraňuju?“ a „Jaký typ muže by mě přitahoval, kdybych neměla potřebu ho opravovat?“
Doporučuji pracovat na posilování vnitřní jistoty a hranic, ideálně v rámci psychoterapie. Naučit se být s druhým člověkem ne proto, že ho potřebujeme zvednout, ale protože si navzájem dáváme a rosteme spolu, nikoli jeden skrze druhého. Zdravý vztah vzniká mezi dvěma dospělými lidmi, kteří se navzájem podporují, ale nenahrazují si navzájem rodiče, terapeuty ani zachránce.
