Myslivec skoro zemřel: Tentokrát ne rukou opilého kolegy...
Myslivci přijdou při výkonu svého povolání k úhoně relativně často. Na vině bývají obvykle špatně mířící kolegové, často může za nejistou mušku alkohol. Dříve se lovci mohli dostat i do střetu s lítou šelmou. Na honce Sýkoru však »zaútočil« v prosinci 1901 srnec.
Hon se konal v libickém revíru knížete Hohenlohe za krásného slunného zimního počasí. Šlechta střílela bažanty, zajíce a králíky, které jim nadháněli honci. Ryk lovců, hlahol trubek, štěkot psů, střelba a pohyb mnoha lidí v lese plašil i srnčí zvěř. Kolem patnácté hodiny dal lesní správce Alois Neugebauer, který hon řídil, pokyn k poslední leči. Očitý svědek později vypověděl: „Srnčí, které z klidu svého vyrušeno v celých houfech po revíru pobíhalo, vráželo mezi honce, kteří na místa jim vykázaná se ubírali, probíhalo jimi, přeskakovalo je.“
Policejní hlídka si všimla stop ve sněhu. Na jejich konci čekalo překvapení…
Celý článekJeden z vystrašených srnců se rozběhl přímo proti skupince lovců. Skok si však špatně vypočítal a vrazil svou hlavou přesně do čela staršího honce Sýkory z Velkých Opolan. Muž i srnec padli na zem a zůstali ležet bez hnutí. Přítomní, včetně pána honitby, jeho choti a dalších šlechticů i šlechtičen, ztuhli hrůzou. Zdálo se, že honec hororový střet nepřežil. Naštěstí však šlo jen o mdloby, ze kterých se pan Sýkora k úlevě přihlížejících záhy probral. „Ale nerozvážný srnec zaplatil tento náraz životem, zlámal si vaz. Nový doklad, jak tvrdá jest ta česká lebka,“ píše dobový tisk. Na počátku minulého století nikdo neřešil, zda nebyla porušena bezpečnost »práce« lovců. Dnes by podobný případ nejspíš skončil před soudem…
