Pavla Vitázková (45): Běhám mezi divadlem a hospodou...
Nejspíš si ji budete pamatovat z úspěšných seriálů Ordinace v růžové zahradě, Redakce či Cesty domů. Od té doby ztvárnila mnoho dalších televizních rolí. Kromě toho se Pavla Vitázková (45) věnuje také divadlu. Její domovskou scénou je Městské divadlo v Brně a mimo to hraje ještě u jedné divadelní společnosti. Už téměř dva roky je rozvedená se slovenským divadelním hercem Dušanem Vitázkem (44), se kterým byla v manželství šestnáct let a se kterým mají dvě dcery Barboru Anastázii (11) a Rozálii Agnes (8). Nyní je opět šťastně zadaná. Její partnerPetr Korger pracuje v oboru gastronomie a nedávno spolu začali dokonce i podnikat. Jak se Pavle v nové životné etapě vede? Co řekla o svém bývalém muži? A která činnost ji nyní dělá radost?
Pavlo, dlouho jste nebyla na žádné akci vidět. Jak se vám daří?
„Mám se hezky. S mým přítelem máme teď hospodu. Je to za Brnem v Lažánkách za Veverskou Bítýškou. Je to taková velmi stará výletní hospoda. Ten dům se jmenuje U Oratorů a je po celou dobu držení rodiny Oratorů od roku 1773, kdy se tam nepřetržitě provozuje restaurační zařízení. S výjimkou doby za komunismu, kdy panu Jindřichu Oratorovi dům vyvlastnili, ale on tam obsluhoval a provozoval tu činnost dál. Po revoluci jim to pak vrátili.“
A vy jste tedy první nájemníci, kteří nejsou z rodiny?
„Ano, takže na nás leží velká zodpovědnost a tíha. Ale je to úžasné. Má to historii a je to krásné.“
Proč zrovna hospodu?
„Můj partner dělá celý život v gastronomii, rozumí tomu a k tomu nás oslovila moje sestra s jejím manželem. Nechtěli o tu hospodu tam přijít, aby se zavřela, zvlášť po těch generacích, takže se to dalo nějak všechno dohromady a je to super. Já jsem za to moc vděčná.“
Běháte tedy mezi divadlem a hospůdkou?
„Je to tak. Hraju, a když nehraju, jsem tam. Je tam velký tajný sklep se spodní vodou, máme tam víno a všechno. Je tam ale i prostor pro konání koncertů a podobně. Kromě toho je kolem krásná příroda – údolí Bílého potoka, přírodní rezervace. A já tam dělám, co je potřeba.“ (směje se)
V Brně jste tedy zůstala?
„Ano, žiju v Brně a do Prahy jezdím jen za prací. A tak to už zůstane. Mám děti, které mají v Brně školy, máme tam zázemí a opravdu z Brna do Prahy je mnohem blíž než z Prahy do Brna, takže není vůbec žádný problém. (směje se) V Brně jsem navíc v divadle, takže tam mám stabilní práci, ale jezdím i zájezdová představení, takže jsem pořád na cestách. Považuju se celkem za kosmopolitního člověka. A Českou republiku opravdu není problém projet. V autě si během cestování udělám svůj mikroprostor a to je čas, kdy mě nikdo neruší, a já můžu poslouchat například audioknihy, dokumenty, románovou tvorbu a podobně.“
S manželem jste rozvedeni?
„Ano, s tatínkem mých holek, Dušanem Vitázkem, už nejsme, ale máme mezi sebou hezké vztahy. Všechno je v pořádku.“
Dcery rostou, čemu se rády věnují?
„Starší Barunka moc krásně zpívá a moc ji to baví. To je důležité, protože bez vášně talent nestačí. Barunka je moc šikovná. Jestli se ale vydá touhle cestou, nevím. Vlastně ani nevím, jestli bych chtěla, aby byly holky herečkami. Já sama jsem příkladem toho, že nemám žádné školy. A k herectví mě přivedla právě ta vášeň. Jinak ale obě holčičky hrají u nás v divadle dětské role. Mladší Rozárce bylo necelých sedm, když hrála malou holčičku ve Skleněném pokoji a zvládla to naprosto skvěle. Byla hrozně šikovná, ale já jsem se jako rodič přece jen třásla. Vím totiž, že když na jeviště člověk vstoupí, tak není cesta zpět… Ale ona to zvládla skvěle, takže jsem na obě pyšná.“
Takže mladší dcera by se mohla vydat hereckou cestou?
„Naštěstí ji baví koně. Asi to bude rajťák. (směje se) Ale vážně. Myslím, že ta naše profese je natolik tvrdá, že člověk musí být nejlepší. Tam se nic neodpouští, a když není člověk nejlepší a nemá štěstí, může být moc nešťastný. Já jsem třeba toho štěstí měla strašně moc, ale když pak člověk nemá práci, tak je moc smutný. A já nechci, aby byly moje holčičky smutné.“
Zmínila jste, že v autě máte čas jenom pro sebe. Najdete volný čas i v běžném režimu? Třeba na sport? Nejen to čtěte v tištěném APŽ číslo 49.
