Alena Štréblová (58): Herečkou jsem bráchovi na just!
Její nejvýraznější rolí je Milena Pumrová v seriálu Ulice. Na natáčení se Alena Štréblová (58) občas potkává se svým bratrem Jiřím Štréblem (65), díky kterému se vlastně stala herečkou. Původně chtěla studovat psychologii, to se ale jedním neplánovaným konkurzem změnilo a dnes je za to ráda. Vídat ji můžete také ve Švandově divadle, Národním divadle nebo v Rubínu. Už víc než šestnáct let žije s partnerem, který je veterinářem. Své soukromí si ale chrání. Má dvě dospělé děti, Tadeáše a Deboru. Syn podědil herecké nadání, dcera se věnuje péči o postižené lidi. Jak se Alena dostala k herectví? K čemu se po letech vrátila? A na co je v životě pyšná?
Aleno, potkáváme se na zahájení už 20. sezony Ulice. Vzpomenete, jak u vás vypadal začátek v tomto seriálu?
„Roli Mileny jsem dostala už rovnou napsanou pro mě. Kdysi jsem totiž dělala casting na jinou roli, ale v té době jsem točila jinde, tak jsem ji nakonec nedostala. Řekli mi, že se mi někdy ozvou, což je taková ta klasická věta, kterou jsem nebrala moc vážně. Po několika letech se mi ale opravdu ozvali s tím, že pro mě mají roli zhruba na půl roku, tak jsem si řekla, proč ne.“
Chytlo vás to hned?
„Zaujalo mě to, protože Milena byla napsaná jako problematická osoba. Ona je tedy taková pořád, ale v té době byla trošku pod prášky, ještě na to malinko pila alkohol, takže byla taková hodně »rozstřelená«, což je vždycky dobrá výzva pro herce. Snažila jsem se s tím charakterem trochu pohrát, což se nakonec ukázalo být dobré, protože jsem v Ulici už pátou nebo šestou sezonu.“ (směje se)
Je to role, na kterou jste čekala?
„Takhle to úplně nemám, pro mě je spíš vždycky důležité, s kým dělám, co dělám a proč tu věc v tu chvíli dělám. Každá role se může rozvinout v něco, co člověk třeba dopředu nepředpokládá. A u mě se osvědčilo nic moc neočekávat, protože většinou, když člověk očekává, tak je zklamán. Mě to zkrátka jen bavilo a pamatuju si, že mi tenkrát můj bratr řekl, že pokud v tom najdu jenom kus humoru, tak ať ho tam dám, protože v Ulici zase tolik humoru není. A já jsem ho vlastně ani moc hledat nemusela, protože ta postava byla docela vtipně napsaná, tak jsem ji jen trošku »přisolila«.“
S vaším bratrem je to první společná televizní věc?
„Televizní asi ano, jinak v divadle jsme spolu byli i v angažmá, takže jsme na sebe zvyklí. V Ulici se ale zase tak často nepotkáváme.“
Díváte se na sebe v televizi?
„Občas se kouknu, protože mě to zajímá. Já jsem docela ráda zorientovaná. A byly tam asi dvě scénky, které mně fakt pobavily, kdy jsem tam třeba jednou sváděla Lumíra. To jsem fakt smála, ale bylo to i tím, že vím, kolik bylo záběrů a co se tam na place dělo, takže mi to přišlo vtipné, ale jinak mi to většinou nedělá úplně dobře vidět se.“
A jaká vlastně byla vaše cesta k herectví?
„Já jsem nikdy neuvažovala, že bych měla být herečkou, chtěla jsem studovat psychologii. Ale v době, kdy můj bratr byl v Rubínu a odcházel na vojnu, tak se tam konal konkurz, na který jsem doprovodila svoji spolužačku z gymnázia, která chtěla být herečkou. Šla jsem tam jen jako doprovod, bez ambicí… Jenže když jsem tam vešla a viděla svého bratra, jak zvedl oči v sloup, tak mě to nakoplo k tomu, že just ten konkurz udělám. (usmívá se) A díky tomu, že jsem to brala jako velkou srandu a byla totálně uvolněná, jsem asi zaujala, protože mě pozvali do druhého kola a byla pak v sedmnácti letech přijata do amatérského A studia Rubín. V té době jsem byla na gymplu a začala ve třeťáku najednou dělat divadlo. Nakonec mi Eva Salzmannová a Ondřej Pavelka, kteří to tam tenkrát vedli, řekli, jestli nechci na DAMU. Já ani nevěděla, co to je. (usmívá se) Sice to ještě asi tři roky trvalo, než jsem se tam i kvůli politickým důvodům dostala, ale nakonec to vyšlo.“
Prostě jste si počkala…
„Já jsem Býk, takže když se pustím do něčeho, co mě baví, tak si to nenechám vzít.“
Vaše děti jdou ve vašich šlépějích?
„Můj syn vystudoval herectví v Londýně a teď už tady poměrně hojně točí, ale protože se nejmenuje jako já, tak spousta lidí neví, že je můj syn. (usmívá se) Dcera si kdysi zahrála v Ordinaci, ale teď se věnuje eurytmii, což je specifický druh pohybového umění, které se využívá ve waldorfském školství, a do toho se stará o postižené lidi. Také žila v cizině, v Izraeli a ve Skotsku. Mám z obou dětí obrovskou radost. Pořád jsem je honila, ať odsud odejdou do zahraničí a ať si to zkusí, protože my jsme nemohli a přijde mi úžasné mít tu možnost. Člověk se díky tomu dobře pozná, naučí se jazyky a je to dobrá zkušenost.“
Prozraďte, babičkou už jste? Nejen to čtěte v tištěném APŽ číslo 38.
