Operní diva Dagmar Pecková (62) - Věci říkám vždy na rovinu!
Hudba ji pohltila už v dětství a věrná jí zůstala dodnes. Operní diva Dagmar Pecková (62) začíná už 44. sezónu své profesní pěvecké kariéry. Mezi léty 1985 až 2015 koncertovala všude po světě, aby se poté více začala soustředit na své rodné Čechy a předávala lidem své zkušenosti nejen v oblasti hudby. Trvale však žije v Německu, kam se v roce 2000 provdala za německého hudebníka Klause Schiessera. Mezzosopranistka má dvě děti, Thedodora (27) a Dorotheu (22), oba si jdou sice už svojí vlastní cestou, oba však také podědili hudební sklony. Když nezpívá, s velkou vášní vaří a háčkuje. Na čem si Dagmar zakládá? Kde a jak poznala svého současného muže? A kdo je jejím hudebním vzorem?
Dagmar, když jsme spolu mluvily naposledy, říkala jste, že lákáte svého muže, aby jel s vámi na gorily do Afriky. Podařilo se to tehdy?
„To jsem si chtěla dát k šedesátinám, to je pravda. Ale bohužel se tak nestalo, protože přišel covid. I když částečně se mi to vlastně splnilo, i když bez manžela. Byla jsem pozvaná českým velvyslancem do Jihoafrické republiky, kde jsem předtím nikdy nebyla. Měla jsem tam dva koncerty v Kapském městě a Pretorii, a díky tomu jsem měla možnost aspoň trochu tu zemi poznat. Byl to neuvěřitelný zážitek. Byla jsem až na Mysu dobré naděje, na velrybách, ale i na safari v jednom národním parku a viděla jsem všechna zvířata, jako slony, nosorožce, levharty a buvoly.“
Máte ráda dobrodružství?
„Mám a dokonce si občas o pořádné dobrodružství i říkám. (rozesměje se) Jsem zvyklá říkat věci na rovinu, a ne každý reaguje podobně.“
Odjakživa jste k lidem přímá?
„Ano. Raději používám přímost, i když někdy bolí, a to kdekoli a v jakémkoli životním období. Myslím si, že je to ta nejlepší cesta. Jinak to ani neumím. Kolikrát řeknu věc, u které si myslím, že je to pravda, a mám pocit, že to vyslovit musím. Tomu dotyčnému to totiž může pomoct, když to vezme za ten správný konec. To se týká i mé profese. Vždycky se budu za umění jako takové prát a budu vystupovat proti lidem, kteří hudbu jakéhokoliv žánru zneužívají. Myslím, že už jsem toho hodně dokázala a že mám co říct.“
Vraťme se k vašemu muži, plánujete tedy spolu teď cestu jinam?
„Manžel odešel nedávno do důchodu, tak si teď užívá. Máme nového psa, tak má za úkol ho vychovat. To se mu docela daří, protože mě ten pes vůbec neposlouchá.“ (směje se)
Kde jste se s manželem poznala?
„To je už 25 let, je také muzikant. V roce 1998 jsme se poznali při jednom společném koncertování. Tenkrát jsem byla v takové blbé životní situaci. Měla jsem už malého syna, byla jsem po docela ošklivém rozchodu a byla jsem velmi zraněná a šíleně hubená. Měla jsem černé šaty a u orchestru se mi tenkrát říkalo »černá díra«, protože jak jsem byla malá a hubená, tak přese mě bylo vidět na dirigenta. A tam jsem si všimla jednoho muzikanta, který se tam bavil s jednou holkou, a říkala jsem si: Ježíš, ten je krásnej! Koukala jsem na něj jak na obrázek, celý orchestr si toho všiml, jenom on se tvářil, že vůbec nic nevidí, protože nesnášel zpěvačky. (směje se) Pak jsme jeli na dva týdny na zájezd po celém Německu a Francii a já jsem se celou dobu soustředila na to, abych ho přesvědčila, že jsem úplně normální. Nakonec za mnou přijel na Vánoce, slovo dalo slovo, začali jsme přemýšlet o budoucnosti a v červenci roku 2000 jsme se vzali. V září se nám narodila dcera Dorka. Vlastně jsem si muže vyhlédla a dodnes nelituju. Je sice o něco mladší než já, ale to nevadí. Vděčím mu za tu neuvěřitelnou oporu, kterou v něm po celou dobu mám, že mě nechal dělat kariéru a zpívat, a toho si u něj strašně cením.“
Podědily vaše děti po vás hudební talent?
„Obě děti hrály na hudební nástroje, Dorka zůstala u klavíru, občas si ještě zahraje, Teodor hrál na flétnu, na klavír i na čelo a v 18 letech zaklapl futrál a řekl, že už si o tom bude rozhodovat sám. Od té doby na to nesáhl. (směje se) Dcera studuje architekturu ve Výmaru a k hudbě má pořád blízko. Přidala si i další hudební nástroje a také zpívá.“
Těšíte se, až budete babičkou?
„Těším a doufám, že jednou budu. (směje se) I když u syna to jen tak nehrozí. Oni ti chlapi mají rádi pohodlí. U dcery uvidíme. Ona je v té architektuře, co dělá, výborná. Podědila po mně i snahu prosadit se, tak doufám, že v tom bude pokračovat a děti přijdou až ve chvíli, kdy bude cítit, že je ten správný čas. Já jsem si první dítě pořídila, když mi bylo třicet šest. Najednou jsem měla pocit, že dítě chci.“
Říká se, že hudba léčí. Je to tak i u vás, když se hudbou živíte?
„Hudba určitě léčí. Minimálně na jevišti dokážete zapomenout nebo na chvíli vypustit to špatné.“
Máte svého pěveckého favorita? Nejen to se dočtete v tištěném Aha! pro ženy číslo 1.
