Simona Stašová (66): Na lásku mám přece rodinu!
Před dvěma lety dostala Simona Stašová (66) jeden z nejkrásnějších dárků v životě! Oslovila ji Lucie Bílá (55) a nabídla jí, aby s ní otevřela Divadlo Lucie Bílé. Do té doby se moc neznaly, dnes je z nich však nerozlučná dvojice, která si sedla nejen profesně, ale i lidsky. A fandí jim i hereččini nejdražší – maminka Jiřina Bohdalová (90), tatínek Břetislav Staš (93) i dospělí synové Marek a Vojtěch. Právě rodina je pro Simonu nejlepší hnací motor, díky kterému může na jevišti hrát tak, jak hraje. Jak to má herečka s láskou? Co řekla o Lucii Bílé? A jak stráví letošní svátky?
Paní Stašová, nedávno jste byla kmotrou knihy Sexy dorty Josefa Maršálka. Máte ráda sladké? Pečete?
„Já miluju sladký. Každý den si ke kafíčku dopřeju alespoň kousíček něčeho sladkého. Nesladím kávu, tak si říkám, že se to nějak vyrovná a že si to můžu dovolit. Přiznám se, že teď už sama moc nepeču. Jednou za čas mě to popadne a upeču si tvaroháč. To je takový nadýchaný dezert, kde je hodně oříšků a rozinek a hodně tvarohu a sněhu z bílků, ovšem to je dnes už jenom jednou za čas. Když byly ještě děti malý, tak jsem měla velkou motivaci něco péci, ale dnes už to nechávám na mamince, protože ji to strašně baví. A když srovnám svoje výtvory s těmi jejími, tak musím ustoupit do pozadí, jelikož máma je v tom přebornice. Jak jste řekla, s Luckou Bílou jsme pokřtily ty Sexy dorty pana Josefa Maršálka, a já jeho knížku dám mámě pod stromeček, protože ona se určitě na nějakém jeho dortu vyřádí.“
Na čem si nejvíc pochutnáte od maminky?
„Víte, na všem, co děláte s láskou, je to znát. A máma opravdu s láskou vaří. Je to neuvěřitelný, ale máma vaří ráda i sama pro sebe, není líná si uvařit, takže kdykoli k ní přijdete, vždycky má něco na plotně. Vždycky. To je u ní doma taková jistota. Máma umí fantasticky staročeskou kuchyni. Dokonce i ty nejobyčejnější jídla, jako je třeba buřtguláš, jsou, jak ona říká, »nebe v hubě«. Samozřejmě nepřekonatelná je v omáčkách, jako jsou rajská, svíčková a koprovka. A když zasedneme v neděli všichni ke stolu a chutná nám, tak je to pro ni největší vyznamenání. Pochopitelně vždycky je tam i něco sladkého. Třeba jablečný štrúdl tažený je mámina specialita. Jen o tom mluvím a sbíhají se mi sliny na jazyku.“
S Lucií Bílou jste křtily, před nedávnem jste začala působit, kromě Divadla ABC, i v jejím divadle, Jak jste se vy dvě dohromady?
„Já to vnímám jako osud. Krásný osud. Když mi před dvěma lety Lucie zavolala, vlastně jsme se vůbec neznaly a já byla moc potěšená. Pro mě byla Lucie Bílá žijící pěvecká legenda, Zlatá Slavice, která zpívá fantastické duety s Karlem Gottem a má i obrovský herecký talent pro velké muzikály. Kde by mě napadlo, že ona bude stát o to, abych s ní otevřela její nové divadlo v Karlově ulici, a že mi nabídne, abych u ní v divadle pravidelně hrála svá představení. Hned jsem věděla, že je to pro mě veliká příležitost nejen profesní, ale i lidská. S Luckou jsme si sedly nejen jako herečka a zpěvačka, ale i jako dvě přítelkyně, které mají na spoustu věcí stejný názor. Lucie je neuvěřitelný člověk s obrovským srdcem a lidé za ní instinktivně jdou. Ona na jevišti vystupuje s takovou radostí a tu radost předává divákům do hlediště. Ovšem s tou samou radostí vyrábí andělíčky a skleněné šperky a srdíčka, s tou samou radostí přebudovala své divadlo, aby se u ní diváci cítili jako doma. Je to dar osobnosti a já si nesmírně vážím toho, že mě oslovila, a budu jí ze všech sil pomáhat.“
Jste tedy uměleckou ředitelkou divadla?
„Ne, ne, ne, to v žádném případě, na to bych si netroufla. Uměleckou ředitelkou je samozřejmě Lucie. S dramaturgií jí pomáhá autor divadelních her, režisér a herec Antonín Procházka. Já v Divadle Lucie Bílé budu hrát své oblíbené komedie i tragikomedie – Poslední ze žhavých milenců s Petrem Nárožným, Filumenu Marturano se Sváťou Skopalem, Skleněný zvěřinec s Filipem Cílem a Jaromírem Noskem a Drobečky z perníku s Andrejkou Daňkovou. V příštím roce mám pro Lucii připravenou zbrusu novou, moc krásnou, vtipnou komedii, ale o té bych ráda mluvila až později.“
Prý máte na dům, kde je právě i Divadlo Lucie Bílé, vzpomínky, že je tam vaše minulost. Jaká přesně?
„No ano… to je právě ten osud. Já se po čtyřiceti pěti letech vracím na stejné jeviště. Divadlo Lucie Bílé bylo totiž studentské divadlo DISK, kde jsme hráli jako študáci DAMU svá absolventská představení a kde jsem začínala svoji divadelní pouť. Nedávno jsme hráli s Petrem Nárožným tu naši komedii Poslední ze žhavých milenců a já jsem se dívala do hlediště a přitáhla jsem si k sobě vzpomínky. Viděla jsem Oldu Kaisera, který byl v ročníku pode mnou a chodil se na nás dívat a my jsme z něj měli trému. Tedy já určitě. Viděla jsem na jevišti vedle sebe Ivana Luťanského, se kterým jsme hráli hlavní role kupce a kupcové v komedii Rytíř hořící paličky. Ivan byl nesmírně talentovaný, a tak ho hned po škole vzali do Národního divadla. Tragédie, která se mu stala v roce 1982 ve Vietnamu, není stále objasněná… Viděla jsem Janu Paulovou, Zdeňka Žáka, který hrál našeho syna, Milana Svobodu, Ondru Soukupa, kteří nám složili muziku… Prostě se obloukem vracím zpět na jeviště, které moc dobře znám, a ty vzpomínky si do každého představení budu brát sebou.“
Je to propojení v životě pro vás důležité?
„Ano, je. Velmi důležité. Je to nepopsatelný pocit, kdy si na jeviště beru s sebou svoji minulost, svoje radosti i bolesti. Pro mě je to moc důležité a vím, že to diváci cítí se mnou, i když to třeba neumí tak pojmenovat. Ale to zázemí, ta vnitřní jistota, ta šíře vzpomínek a prožitků je se mnou na jevišti a já cítím, že něco pěkného předávám lidem do hlediště. Cítíme to všichni. Takhle to mám i s divadlem ABC, kde moje maminka začínala u pana Jana Wericha. Opravdu zavřu oči a projdu to divadlo poslepu od shora až po orchestřiště dole a nespletu se, kde jsem. Je to prostě domov. Jsem tam prostě šťastná. V obou těch divadlech jsem doma.“
Máme adventní čas, co vy a Vánoce? Jak to čekání na Ježíška prožíváte? To a mnohem více čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 50.
