Porotkyně Tatiana Drexler (58) o překvapení ve StarDance, životě v emigraci a mužích...
Tanec je její život a vždy v něm byla velmi úspěšná. Porotkyně ze StarDance, Tatiana Drexler (58), původem Slovenka, v roce 1987 emigrovala s tehdejším tanečním partnerem a posléze i manželem Peterem Ingrišem do Německa. V tanci se drželi na absolutní špičce a platili za jeden z nejlepších tanečních párů. Život v emigraci byl však těžký. Když se po deseti letech rozvedli, Tatiana zůstala za hranicemi sama. Na lásku ale nezanevřela. Kriminalistu Hartmuta Hoppa nakonec potkala, když v Německu do jeho auta nabourala. Dnes z nich jsou šťastní manželé…
Tatiano, dokáže vás po letech v porotě StarDance ještě něco překvapit?
„Stále! Každou sobotu. Všichni, co tam jsou, to je studnice kreativity. A nejen tanečníci, i Marek Eben, Tereza Kostková a další.“
Kdo vás překvapil ze současných tanečníků?
„Velmi mě překvapil pan Zdeněk Godla. Při jeho konstituci jsem vůbec nečekala, že se jim podaří vymyslet tance, které se dotknou emocí a které budou opravdu pěkné. Původně jsem si myslela, že to bude taková komedie, jakou byl kdysi pan Pavlásek, ale pan Godla opravdu tančil překrásně.“
Žijete v německém Hannoveru, na StarDance každý týden dojíždíte, ta dálka vás od nabídky na porotkyni neodradila?
„Myslím, že taková nabídka se prostě neodmítá. Považuju za čest, že mě z České televize oslovili a že mě oslovují už roky. Hrozně si toho vážím a jsem za to velmi vděčná. To je projekt, kde se prostě nedá říct ne.“
Pojďme teď trochu do minulosti. Kdy jste začala tančit?
„Mám pocit, že jsem tancovala pořád. (směje se) Hlavně doma před zrcadlem, kdy jsem si k tomu pustila nějakou hudbu, tehdy byly ještě gramofony. U nás doma se hudba nějak moc neposlouchala, to jen já jsem byla nějaká jiná… (směje se) Jednou jsem si pustila gramofon a pamatuju si, že tam hráli kozáčka a já jsem na něj skákala… (směje se) Jen mě štvalo, že jsem se v zrcadle neviděla celá.“
Kdy jste se začala věnovat tanci profesionálně?
„Ten přechod k profesionálnímu tanci není jednoznačný. Ono se to vyvíjí a vyvíjí a jednoho dne zjistíte, že si koníčkem vyděláte víc než vaší prací, a pomalu se stane profesí.“
Vystudovala jste matematiku a tělovýchovu, opravdu jste se chtěla věnovat tomuto oboru?
„Ano, chtěla, ale po studiích jsem emigrovala, takže jsem si tím vlastně cestu k matematice zavřela. A v tanci jsme pak byli s partnerem hodně úspěšní, že už se nedalo vracet.“
Čísla vás bavila?
„Mě matematika začala bavit až na vysoké škole. Až ve chvíli, kdy to přestalo být o číslech. A já jsem musela studovat matematiku, protože už předtím mi emigrovala sestra a jinam by mě nevzali. Na matematiku brali tehdy šest studentů a hlásili se dva, takže to byla jediná možnost, abych mohla studovat. Naštěstí jsem na to měla talent, protože to se jinak nedá. Talent na matematiku a na tanec, to je vlastně podobné. Na obojí je potřeba být vytrvalý a nevzdat se při prvním neúspěchu.“ (směje se)
V Německu, kde žijete, máte dnes i taneční školu, je to tak?
„Ano, ale já dělám taneční sport a ten se musí dělat ve sportovních klubech. Do taneční školy chodí lidé, kteří se chtějí učit tancovat, jako normálně do kurzu.“
Jste tedy trenérkou, koho učíte?
„Lidi mezi patnáctým a třicátým rokem. Ty, co dělají taneční sport. Učila jsem i děti, ale to se mi teď už moc nechce.“
Bála jste se v Německu začít s podnikáním a trénovat? To a mnohem více se dozvíte v tištěném Aha! pro ženy číslo 48.
