Petra Janů (67) o devíti letech bez milovaného manžela - Chlapi ze mě mají strach...
I když už má nárok jezdit městskou hromadnou dopravou zdarma, do důchodu se Petra Janů (67) rozhodně nechystá! Když zpěvačce před necelými devíti lety zemřel manžel Michal Zelenka (†63), který byl zároveň jejím manažerem a staral se o všechno kolem, kromě bolestné ztráty milovaného člověka se dostala do stavu bezradnosti a zoufalství. Postupně se ale postavila na vlastní nohy, udělala v životě spoustu změn a dnes je spokojená…
Po smrti manžela jste se musela začít o vše starat sama, jak jste to zvládala?
„Letos to bude devět let a od té doby jsem prošla neuvěřitelným vývojem. Protože byl mým manažerem, staral se o mě, platil účty atd. a já si šla životem a zpívala si, tak najednou jsem zjistila, že zpívání je dobré, ale jinak jsem úplně k ničemu. Takže ten první rok byl strašidelný. Děsily mě všelijaké účty a daně a tak dále. Měla jsem naštěstí jednu spolupracovnici, se kterou jsem se potom pracovně rozloučila, ale která mi v těch prvních krůčcích pomohla. Dnes už musím říct, že jsem samostatná jednotka, která kráčí životem poměrně suverénně. A jsem na to pyšná. Nedávno a snad už naposledy jsem vyměnila manažera. Jarmila Provázková, kterou teď mám, je rozumná dáma, v branži dělá hodně dlouho a hlavně si máme věkově blízko, takže nahlížíme na svět podobně.“
Vy jste ale odjakživa bojovnice. Dětství jste neměla úplně spokojené, přesto jste si šla za svým snem a stala se zpěvačkou. Kde berete sílu?
„Moje dětství nebylo příliš šťastné, to je pravda. Utekla jsem z domova, jak to nejrychleji šlo, párkrát jsem si rozbila „čumák“, ale všechno, co jsem zažila, bylo k něčemu. A hlavně: paměť je milosrdná, pamatujete si většinou pěkné věci. Dnes zažívám něco neuvěřitelného, takový bonus, že se mi všechny sny, které jsem měla, splnily, ba i přeplnily. Být zpěvačkou, mít desku, koncertovat, aby na mě lidé chodili… Je to už čtyřicet sedm let, co zpívám, mám plné sály a baví mě to. Celý život dělám to, co miluji. Kdo to nezažije, neví, ale předávání energie mezi publikem a pódiem je něco neuvěřitelného.“
I v den, kdy váš muž zemřel, jste měla naplánované vystoupení a rozhodla jste se zpívat…
„Měla jsem dokonce dvě vystoupení. Představte si tu situaci: dopoledne vám v bytě zemře muž, odvezou ho, zařídíte pohřeb. A máte před sebou volbu, jestli zůstat doma a koukat na postel, kde umřel, nebo jít mezi lidi. Vybrala jsem si to druhé a jsem strašně ráda, že jsem to udělala. V tu chvíli mi to opravdu velmi pomohlo. I když jsem věděla rok, že taková smutná chvíle nastane, stejně na to člověk není nikdy připravený.“
Vzpomenete si na Michala, když musíte učinit nějaké rozhodnutí, nebo si říkáte, jak by to asi udělal on?
„Každý den! Moc by mě zajímalo, jestli by byl na mě pyšný, jak jsem se postavila na vlastní nohy, jak jsem opravovala chalupu, udělala novou střechu… A konečně mám i požehnání na „jeho“ rybník. Byl to Michalův sen, mít ho u chalupy. Projekt existoval už dávno, ale když se teď začalo mluvit o obnovování vodních zdrojů, zkontaktoval jsem lidi, kteří ho projektovali, jestli bychom se do toho pustili. Nedávno mi volali, že můžeme začít hrabat. Rybník se bude jmenovat Michal! To je tedy ještě můj cíl a pak už si budu jenom zpívat a užívat si chalupy, protože je krásná a vymazlená.“ (směje se)
Nikdy jste neuvažovala, že chalupu prodáte?
„Trvalo mi tři roky, než jsem se nadechla, takže jsem na chalupu jezdila jen odpočívat, chodit do lesa… Pak jsem si najednou řekla, a proč ne. Začala jsem plotem, pak jsem postavila altán u ohně, aby se tam dalo s kamarády hezky sedět, nechala jsem udělat střechu na stodole a teď přijde na řadu ten rybník…“
Jak se jí stále daří zdravě žít a kdy si začne užívat důchodu? Čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 12.