Jaroslava Stránská (50) ze seriálu Policie Modrava - Druhé svatby jsem se bála!
Statečně se pere s osudem! Jaroslava Stránská (50), policistka ze seriálu Policie Modrava nebo kadeřnice Jitka z Discopříběhu, ve svých dvaceti letech přišla o milovanou dcerku. Když bylo holčičce půl roku, zemřela na syndrom náhlého úmrtí kojence a herečce se už nepodařilo znovu otěhotnět. I přes bolest, kterou si nese v srdci, se Jarka na svět snaží usmívat a rozdávat radost. Nyní je šťastná po boku svého manžela Pavla Hollitzera (54), kterého si předloni vzala po devatenáctileté známosti. Proč se svatbou tak otálela? A co jí pomáhalo v nejtěžších chvílích života?
Před dvěma lety jste se vdala po devatenácti letech vztahu. Proč tak pozdě?
„Měla jsem už jednu zkušenost s manželstvím a bála jsem se toho. Manžel se chtěl ženit hned, ale já jsem říkala, že si dáme čas, pořádně se poznáme a uvidíme. A pak do toho pořád něco přicházelo. Já jsem chtěla mít svatbu v létě, a to jsem zase vždycky pracovala. Až před dvěma lety uzrál čas a řekli jsme si, že do toho práskneme.“
Po první zkušenosti jste se bála, že to třeba zase nevyjde?
„V prvním manželství se mi ten papír neosvědčil.“
Poprvé jste se vdávala v devatenácti…
„Já jsem musela.“
Pak se stala ta tragická událost, kdy jste přišla o dcerku. Proto se manželství rozpadlo?
„Neřekla bych, že to byl ten důvod. Byli jsme do sebe samozřejmě zamilovaní, byl to hodný kluk, ale jak to někdy bývá, když pomine ta nejbouřlivější láska a člověk sundá růžové brýle, začíná vidět chyby, které dřív neviděl. My jsme se k sobě absolutně nehodili. On byl úplně odjinud, nebyl z branže, takže neměl k mému povolání vztah. Můj nynější manžel sice taky není z branže, ale k mojí profesi už má vztah a fandí mi, kdežto první muž nechtěl, abych tu práci dělala. Hraní je ale moje láska a já jsem se o ni nechtěla nechat připravit.“
Se ztrátou dítěte se nejde nikdy vyrovnat. Co vám tehdy pomáhalo?
„Samozřejmě rodina, přátelé a práce, u které se musíte soustředit. Navíc jsem se musela postarat o maminku, která byla už starší, takže i to byl pro mě motor – starat se o někoho. A to mám doteď. Vlastně i o muže se starám pořád jako o mimino.“ (směje se)
Bohužel se vám pak už nepodařilo znovu otěhotnět…
„S tím jsem se dlouho nemohla smířit, že nebudu mít děti. Bylo to hodně těžké.“
Zkoušela jste nějakou moderní léčbu?
„Mnohokrát, dokonce jsem přemýšlela i o adopci, ale bylo to velmi složité. Dodnes často jezdím s kamarádkou dávat věci nebo hračky do dětského domova a vidím tam děti, které by potřebovaly rodinu, ale rodiče se jich nechtějí vzdát. I když byste ráda pomohla, nemáte nárok, proto jsem si musela najít jiné činnosti a zájmy. Naštěstí, když jsem začala žít se svým nynějším manželem, měl tehdy osmiletou dceru Kristýnku, a na to jsem se upnula. Nedávno se vdala, brzy bude maminkou a já tím pádem babičkou, takže si všechno vynahradím.“
Jak vzpomínáte na svou svatbu?
„Pro oba to byla už druhá svatba, tak jsme si řekli, že to nebudeme nijak hrotit. Brali jsme se na Nuselské radnici, kam jsme sešli pěšky z domu, tam už všichni čekali. Měli jsme asi čtyřicet hostů. Hned pod radnicí je restaurace, kde byla hostina. Byl to raut, měli jsme tam muziku, takže si každý mohl jíst, co chtěl, když chtěl zpívat nebo tancovat, klidně mohl... Bylo to hodně uvolněné, nic plánovaného a strojeného.“
Čí ji nynější manžel upoutal a co mu netoleruje? To a mnohem více čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 37.
